Tažení proti podezřelému byznysu velkých bank pokračuje

Poté, co si regulátoři v Británii posvítili na nekalé praktiky velkých bank při stanovování úrokových sazeb, se jejich zrak pomalu ale jistě začal otáčet ke komoditám.

Poté, co si regulátoři v Británii posvítili na nekalé praktiky velkých bank při stanovování úrokových sazeb, se jejich zrak pomalu ale jistě začal otáčet ke komoditám. Nejprve po stížnostech francouzské společnosti Total ohledně určování ceny ropy Brent policie vtrhla do kanceláří velkých obchodníků s fyzickou ropou a nyní se do centra pozornosti dostávají i aktivity velkých bank v oblasti obchodování se základními kovy. Výkladní skříní podezřelého počínání na těchto trzích je médii po hříchu málo sledovaný případ obrovských zásob hliníku ve skladištích na předměstí amerického Detroitu.

Hlavní linie příběhu se začíná odvíjet – jak je v současnosti u mnoha historek běžné – po pádu banky Lehman Brothers. Následující hospodářská krize vykazovala klasické symptomy – pokles cen rizikovějších aktiv a současný pokles úrokových sazeb. Klesající výnosy donutily velké banky hledat jiné zdroje příjmů a komoditní byznys, který jim v roce 2003 posvětil Fed, představoval lákavou alternativu. Nejrychleji upoutal pozornost investiční banky Goldman Sachs, která nákupem společnosti Metro International, jež vlastní sklady certifikované největší burzou s kovy – London Metal Exchange (LME), vstoupila v roce 2010 rázně do světa skladování základních kovů. Jak se zpětně ukázalo, tak to bylo v době, kdy se začaly kvůli vleklým problémům ekonomik zásoby kovů hromadit (není nutno dodávat, že za uskladnění se platí), prozíravé řešení.

Řešení to bylo o to lepší, že pravidla LME ohledně skladování byla a zůstávají až příliš benevolentní a v podstatě umožňují do skladů přijmout neomezené množství kovu, zatímco sklad musí opustit minimálně 3000 tun denně (do roku 2012 to bylo jen 1500 tun). Vzhledem k tomu, že skladiště dostávají za úschovu kovu zaplaceno (v Detroitu skoro půl dolaru za tunu a den), tak se z hranice pro vyskladňování namísto “podlahy” stal “strop”, který měl za následek, že zásoby kovu na LME dramaticky vzrostly, a to zejména v určitých lokalitách. Ve zmiňovaném Detroitu se například zásoby hliníku od roku 2007 zvýšily stonásobně na současných zhruba 1,5 miliónů tun (více než 3 % spotřeby v roce 2012). Výnosy z uskladnění, které společnostem plynou i v případě, že kov již čeká na vyskladnění (aktuální fronta v Detroitu je delší než rok), navíc umožnily vlastníkům kovů platit pobídky, jež lákaly do skladišť další a další hliník.

Druhou, neméně nablýskanou stranu mince “her se sklady”, tvoří tzv. financování zásob, které obnáší nákup kovu na spotovém trhu a jeho prodej na trhu forwardovém (cena se dohodne nyní, dodání fyzického kovu proběhne až za několik měsíců). Díky tomu, že forwardová cena je v případě hliníku dlouhodobě vyšší než spotová (a že peníze na financování tohoto obchodu jsou levné), je tento “deal” ziskový. Jeho nepříjemným důsledkem ale je, že ještě zhoršuje faktickou dostupnost kovu z na první pohled obrovských zásob hliníku na LME. To znamená, že pokud některý ze spotřebitelů (například Coca-Cola, která byla mezi prvními, kdo se bouřil proti této zaběhnuté praxi) kov potřebuje a “nechce” rok čekat na jeho vyskladnění, tak musí platit tučné prémie a získávat jej mimo LME, například přímo od producentů. Výše těchto prémií je přitom velice podobná nákladům na čekání ve frontě na vyskladnění kovu. Tento “doping” následně producentům umožňuje pokračovat ve zdánlivě (z pohledu LME cen) ztrátové výrobě, která udržuje celý trh v chronickém přebytku produkce nad spotřebou. Tím se vlastně celý kruh uzavírá.

V současné chvíli zůstává neznámé zejména rozuzlení výše nastíněného příběhu. Fed i přes jisté projevy nesouhlasu z Kongresu údajně komoditní byznys bank opět posvětí. LME zároveň připravuje další změnu pravidel skladování. Klíčovou roli však nakonec mohou sehrát čistě tržní faktory v podobě amerických úrokových sazeb, které v poslední době vesele rostou, což může snižovat atraktivitu kovu v očích finančníků. Je tak možné, že na LME tiká bomba v podobě historicky rekordních zásob hliníku ve výši asi devítiny jeho roční spotřeby. Nadále nejtěžší spaní tak budou mít zřejmě producenti hliníku, neboť se na mysl vkrádá nepříjemná otázka, zdali nabíhání průmyslové spotřeby dokáže v plné výši nahradit finanční poptávku z let minulých…

1 názor Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 29. 7. 2013 8:21