Spojené státy evropské. Jaká je vize pro eurozónu?

Jaké jsou podmínky pro udržení eura jako měny a také suverenit jednotlivých států? Připravte se, bude to pěkně drahé.

Jaká by měla být dlouhodobá vize pro eurozónu? Standardní odpověď je plnohodnotná daňová, bankovní a politická unie. Mnoho politiků eurozóny tuto odpověď obhajuje, a to včetně těch, jejichž země do eurozóny nepatří.

Nedávná finanční krize však ukázala, že současný systém nefunguje tak, jak by měl. Ponořit se ale bezhlavě do „Spojených států evropských“ by bylo špatně politicky a také ekonomicky. Alternativou a mnohem atraktivnější vizí je zachovat maximální míru národní suverenity v souladu s jednotnou měnou. Tento postup je možný za předpokladu, že jsou nastaveny možnosti doplnění likvidity pro solventní vlády a banky, restrukturalizace dluhu pro ty nesolventní a obecná flexibilita pro všechny zúčastněné.

Příznivci tohoto postupu říkají, že větší jednota v unii stejně nezabrání budoucím krizím, ale každopádně pomůže vyřešit tu současnou. Klíčovým návrhem pro vlády jednotlivých zemí je zajištění se navzájem prostřednictvím takzvaných „dluhopisů eurozóny“ a zároveň být připraven na záchranu bank. Na oplátku za vzájemnou podporu se všechny vlády a banky odevzdají silné centralizované disciplíně. Čtěte také: Jiným pohledem: Centrální banky si hrají na Boha a vytvářejí hodnoty z ničeho

Vypadá to však, že lidé v Evropě nejsou vůbec připraveni na takové kroky. Nálady proti euru jsou na vzestupu soudě podle průzkumů veřejného mínění. Pokus regionální elity vedoucí k zajištění rychlosti integrace s ještě ambicióznějšími plány by se mohl vymstít ve spojení s voliči, a to zejména na severu Evropy. Tito voliči by se mohli oprávněně obávat, že budou muset financovat záchranu jejich nezodpovědných jižanských kolegů. Předčasná integrace nemusí nutně pomoci se současnou krizí, pokud se obrátí proti investorům. Investoři by například mohli začít zpochybňovat úvěrovou schopnost Německa, pokud by mělo nést na svých bedrech veškeré regionální dluhy.

Naproti tomu pravidlo decentralizace (upřesnění z Maastrichtské smlouvy, že rozhodnutí by měla být přijímána na co nejnižší úrovni státní správy, která je oprávněná o nich rozhodovat) je dobré politicky a ekonomicky. Samozřejmě, že i zastánci politické unie, mezi něž se řadí například německý ministr financí Wolfgang Schäuble, se hlásí k tomuto pravidlu. Otázkou zůstává, jaké stanovit minimální podmínky potřebné pro udržení jednotné měny. Tyto podmínky existují pravděpodobně tři.

První podmínkou je, že by nesolventní subjekty v podobě vlád či bank měly mít své dluhy restrukturalizované, což je jeden z hlavních důvodů, aby státy a jejich věřitelé mohli dále spolupracovat, protože by přestal být vnímán všeobecný fakt, že mohou zkrachovat. Sebeuspokojení zaselo semínka krize.

Zásadní chybou při řešení krize byl neúspěch při restrukturalizaci řeckého dluhu v okamžiku, kdy se stal nesnesitelným. Pokud by se tak úspěšně stalo, věřitelé v soukromém sektoru by mohli zasáhnout. Místo toho však dali přednost jiným příležitostem a několik stovek miliard eur řeckého dluhu je drženo vládami zemí a Mezinárodním měnovým fondem, což znamená, že daňoví poplatníci budou první na ráně, pokud se velký řecký default objeví. A co víc, nesolventní banky by také neměly být zachraňovány v budoucnosti. Jejich věřitelé by měli být povinni přijmout ztráty dříve, než daňoví poplatníci budou muset „vypláznout“ vlastní peníze.

Druhá podmínka pro měnovou unii rozvíjí tu první již zmíněnou. Měly by existovat možnosti doplnění likvidity pro banky a vlády, které jsou solventní. Pro banky je přirozenou možností doplnění likvidity Evropská centrální banka. Protihodnotou je skutečnost, že věřitelé musí být náležitě kapitálově vybaveni = musí být solventní. Pro vlády je přirozenou možností doplnění likvidity Evropský stabilizační mechanismus, který má pomáhat zemím eurozóny, které se dostanou do vážných rozpočtových problémů. Má-li však pracovat správně, bude potřebovat dalších finanční prostředky, protože není dostatečně velký pro pomoc Španělsku a zároveň Itálii. Jednou z možností by mohlo být povolení půjček od Evropské centrální banky.

Opět platí, že protihodnotou by měla být solventnost. Nesolventní vlády by měly získat přístup k likviditě pouze v případě, že provedly restrukturalizaci svých dluhů. Zároveň by měly prokázat dlouhodobé a především věrohodné plány, které povedou ke snížení těchto dluhů. Itálie, s dluhem větším než 120 % hrubého domácího produktu, ale také s obrovským soukromým bohatstvím a státním majetkem, by se jednou mohla ocitnout v posledně jmenované kategorii. Na oplátku za poskytnutí likvidity by musela souhlasit například s několikaletým programem zaměřeným na privatizaci nemovitostí a zavedením daně z bohatství.

Poslední a zároveň třetí podmínkou pro úspěšnou měnovou unii je mnohem větší flexibilita, a to zejména na pracovních trzích. Tato podmínka je klíčem k obnovení konkurenceschopnosti na jihu Evropy a slouží také jako možnost pro reagování na budoucí šoky. Bylo by potřeba najít určitou zlatou střední cestu, která by nešla přes čistý „Laissez-faire“, ale stejně tak by nebyla totální restriktivní politikou. Čtěte také: Socialismus v Evropě vytváří ztracenou generaci

Závěr

Pokud bude moci eurozóna provést výše zmíněné tři podmínky, což pro připomenutí znamená restrukturalizaci dluhů nesolventních subjektů v podobě vlád jednotlivých zemí a bank, poskytnutí možnosti doplnění likvidity pro solventní subjekty a větší flexibilitu v různých oblastech, tak si vybrané země budou schopny udržet euro jako měnu a také hodně ze své vlastní suverenity, což je pro mnoho z nich velmi důležitým předpokladem pro vlastní spokojenost. Toto je mnohem výhodnější dlouhodobá vize, než představa nějakého evropského „super státu“ či chaosu způsobeného rozpadem eurozóny.

Anketa

Přežije euro příštích pět let?

4 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 23. 10. 2012 19:07