Spojené státy dvakrát zbankrotovaly. Stane se to potřetí?

V našem třetím díle o zlatě se podíváme na vývoj především v bouřlivém 20. století. V něm Spojené státy nebyly schopné dvakrát plnit své závazky.

Konec 18. století a celé 19. století bylo v Evropě značně bouřlivé. Francie se snažila své hospodářství „nakopnout“ tisknutím papírových peněz, prožila si však tvrdou hyperinflaci. Ve Velké Británii byla zase hodnota měny stanovována centrálně a často neodpovídala růstu bankovních úvěrů nebo reálné ceny zlata a stříbra, problémy britské ekonomiky se proto pravidelně opakovaly.

Deflace hospodářský propad a nezaměstnanost nepřinesla. Ba naopak

Výjimkou však byly Spojené státy, které díky zlatu zažívaly období dlouhodobého hospodářského rozvoje. Vzhledem k tomu, že produktivita práce rostla rychleji, než objem zlata, projevilo se to také v poklesu cen, respektive deflaci (vyjma období válek). Dnešní ekonomové mají z deflace hrůzu, údajně vytváří nezaměstnanost a vede ke krizi. A centrální banky proti ní musí bojovat expanzivní měnovou politikou. 


Zdroj:http://snbchf.com/

Vývoj inflace v USA od roku 1800 do 2011

Žádná centrální banka však v této době neexistovala a držitelé dolarů (ať už zlatých či papírových krytých zlatem) se mohli spolehnout na to, že jim samotné peníze přinesou v čase úrok. Slavný ekonom Adam Smith koneckonců ve slavné knize „Pojednání o podstatě a původu bohatství národů“ uváděl, že v USA byl nedostatek pracovních sil a reálné mzdy zde byly vyšší než v Evropě. Částečné rezervy však vedly i ve Spojených státech ke krizi a v roce 1895 hrozilo, že Spojené státy nebudou schopné plnit své závazky. 

Vše se změnilo 

V roce 1913 byly Spojené státy zemí svobody, která přerozdělovala od 4–7 % HDP (zdroje se liší, je to však až 10× méně než v současnosti). Rok 1913 byl však významný i tím, že vznikla tamější centrální banka: Federální rezervní systém. Bankéři z nové centrální banky slibovali, že krize už měla být minulostí. A že hospodářství zaznamená rekordní časy růstu. 

Svého postavení centrální banka využila už koncem první světové války, kdy zapojení země do války bylo značně nákladné. A tisknutí peněz je přece tak snadné a lákavé. 

Od roku 1913 do roku 1920 došlo ke zdvojnásobení cenové hladiny – v některých letech inflace dosahovala i více než 17 %. Bublina na sebe nenechala dlouho čekat a její splasknutí nastalo kolem roku 1920. Nový prezident Warren G. Harding, který zvítězil ve volbách v roce 1920 s rekordní převahou 60 % ku 34 %, měl na krizi jednoduchou hospodářskou politiku: redukci vládního utracení a snížení zdanění.

V této hospodářské politice poté pokračoval i prezident Calvin Coolidge a fungovalo to. Krize byla úspěšně překonána a Spojené státy vstoupily do zlatých 20. let, která přinesla hospodářský růst a téměř nulovou nezaměstnanost. Bohužel měnová politika FEDu se ani po neúspěchu na počátku 20. let nezměnila. Naopak, začalo další kolo úvěrové expanze.  Zdálo se, že je inflace pod kontrolou, jelikož se držela v rozumných mezích 1–2 % ročně.

Na druhé straně nově peníze mířily do akciových trhů, kde jednotlivé tituly zaznamenávaly od poloviny 20. let stále výraznější roční růsty. Inflace se tak naoko zdála nízká, neboť spotřební koš běžného Američana akcie neobsahuje.

Úvěrová expanze však nezadržitelně rostla – zatímco v roce 1925 poskytly banky půjčky v hodnotě 1,5 miliard dolarů, v roce 1928 to bylo už  2,6 miliardy a v době kulminace to bylo ještě více. Půjčky poskytnuté nebankovním sektorem narostly za stejné období z 1 miliardy USD na 6,6 miliard dolarů, významná část peněz přicházela také ze zahraničí. 

Spekulace hrozily v propuknutí obrovské bubliny. Federální rezervní systém reagoval navýšením úrokových sazeb z 3 % v roce 1925 na 5 % v roce 1928. V srpnu 1929 se pak ještě zvýšila na 6 %.  Nejdříve zpomalil výrazně průmysl a poté byly zasaženy i akcie, které se řítily dolů. Půjčky určené na spekulaci se staly nedobytné a postupně se začal hroutit bankovní sektor. Narostla nezaměstnanost a Spojené státy upadly do hospodářské deprese.


Zdroj: usgovernmentspending.com/

Vládní výdaje jako % k HDP

První bankrot USA 

V roce 1932 zvítězil drtivým vítězstvím prezident Franklin D. Roosevelt. Evropské centrální banky se tehdy zbavovaly dolarů a chtěly své rezervy držet výhradně ve zlatě. Zemí se také šířila obava z devalvace dolaru, což vedlo k tomu, že lidé vybírali své vklady. Dolary poté vyměnili za zlato a uložili ho do bankovních či svých trezorů nebo bankovních schránek. Tip: Mám bankovní schránku a banka zkrachovala. Co mám dělat?

Hrozilo, že Spojené státy nebudou plnit své závazky vyplývající ze zlatého standardu. Prezident Roosevelt pouhý měsíc po inauguraci vydal rozhodnutí, ze kterého by si mohli vzít příklad i v tehdejším Sovětském svazu.

Pomocí zákona o obchodování s nepřítelem a nově přijatému zákonu o pomoci bankovnímu systému vydal nařízení, které přikazovalo všem občanům vydat bankám všechno zlato a směnit je za dolary. Zmocňovací zákon také umožňoval prezidentu snížit obsah dolaru na 50–60 % zlata. Ředitel rozpočtu Lewis Douglas, k vývoji situace řekl: To je konec západní civilizace.

Po znárodnění značné části zlata zbyly jejich původním vlastníkům oči pro pláč. Roosevelt nechal dolar devalvovat z původní ceny 20,67 dolarů za jednu unci zlata v roce 1900 na 35 dolarů k 30. lednu 1934. (Obdobně vyřešilo situaci i bankrotující Řecko, které odepsalo ze svých dluhopisů značnou část hodnoty.) Tento kurz poté vydržel následujících 37 let.

Brettonwodský systém a opakování stejných chyb

Po skončení druhé světové války byl přijat Brettonwodský měnový systém. Ten ustanovil dolar jako hlavní měnu světového hospodářství. Každý stát, jenž měl obchodní přebytek vůči Spojeným státům, mohl žádat zaplatit tento přebytek prostřednictvím centrální banky buď v dolarech, nebo si vyžádat zlato. Zlato tedy fungovalo už jen mezi centrálními bankami,  američtí občané si své dolary za zlato směnit nemohli. Zdálo se, že vše funguje jako hodinky. Poválečná obnova přinášela hospodářský rozkvět jak samotné Evropě, tak Spojeným státům.

Situace se však začala počátkem 60. let zhoršovat. K tomu také přispěl nákladný vesmírný program, nárůst vojenských výdajů kvůli válce Vietnamu a nejrůznější rozsáhlé sociální programy na „potírání chudoby“. Iluze tehdejšího prezidenta Lyndona Johnsona o síle americké ekonomiky se ukázaly jako fatální omyl a vedly k růstu inflace, rozpočtovému deficitu a odtoku zlatých rezerv ze země.

Druhý bankrot USA

Od roku 1958 do 1971 poklesly zlaté rezervy o 9 miliard dolarů a dosahovaly už jen 10 miliard dolarů. Co bylo varovnější, byla hodnota splatných závazku, která v roce 1971 přesahovala 60 miliard dolarů. Už 20. října oznámil francouzský ekonom Jacques Rueff, že Spojené státy nejsou schopné hradit své závazky, neboť vlastnily pouhých 12 miliard dolarů ve zlatých rezervách, zatímco závazky dosahovaly hodnoty 33 miliard dolarů.

Spojené státy mířily k neodvratitelnému bankrotu. Existovalo několik řešení, jak situaci vyřešit: úřední devalvace dolaru, výrazný pokles mzdové hladiny, prudké zvýšení úrokových sazeb a tvrdá restriktivní měnová politika centrální banky. Vyřešily ho možná nejsnadněji, jak to šlo: zrušením zlatého krytí neboli tím, že USA nebudou dále plnit závazky plynoucí z brettonwodského systému.

Stalo se tak v roce 1971, kdy prezident Richard Nixon zrušil zlaté krytí. Toto úřední rozhodnutí nebylo doprovázeno konfiskací majetků jako za Roosevelta, na druhé straně však byla zavedena kontrola cen z obavy růstu inflace. Američané měli poprvé možnost poznat, když je určitého zboží nedostatek – například prostřednictvím front na čerpacích stanicích.

Výsledek kontroly cen v 70. letech

Bývalý guvernér FEDu Alan Greenspan vzpomíná, jak tehdejší podniky hlásily nedostatek zboží pro výrobu. A jaké nabídli ekonomové/plánovači řešení? Zvýšit ceny. Kontrola cen byla brzy zrušená a vysoké inflace se Spojené státy a vlastně i celý svět nevyhnul.

Ceny zlata vyletěly nahoru

Období 70. let a počátkem 80. let je charakterizováno jako období stagflace (stagnující hospodářský produkt, vysoký nárůst nezaměstnanosti a inflace) nebo slumpflace (stejná jako u stagflace, jen reálný produkt klesá). Cena zlata vyletěla nahoru, nejdříve až na 180 dolarů v polovině 70. let a začátkem 80. let na více než 800 dolarů. Pokud však ceny očistíme od inflace, reálně byly vyšší, než jsou dnes, což je vidět na grafu:


Zdroj: goldsilverworlds.com

Reálná cena zlata (očištěná o inflaci) od roku 1970 

Závěr

Spojené státy během 20. století zažily dva bankroty, kdy nebyly vůči svým věřitelům schopny plnit své závazky. V prvním případě ve 30. letech řešily situaci konfiskací a znárodněním veškerého zlata a poté úřední devalvací dolaru. V druhém případě, a to v roce 1971, došlo ke zrušení zlatého krytí. Dolar se stal vysoce inflační měnou a stagflace (později slumpflace) zachvátila téměř celý svět.

A jaká je situace se zlatem nyní? Ekonom, učitel na vysoké škole a bývalý pracovník v České národní bance Jan Havel se se svými studenty vsadil: Kdo tipne správný rok, kdy bude unce zlata stát milion dolarů, ten milion dolarů získá (nebo chcete-li jednu unci zlata). Čtěte více: Může být unce zlata za milión dolarů?

Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Samuelson zase v jednom ze svých posledních rozhovorů vedeným Lukášem Kovandou tvrdil, že Spojené státy zažijí run na americký dolar. Někteří ekonomové tedy počítají s reálným vyhrocením situace. Hrozí však Spojeným státům třetí bankrot? A jak se bude vyvíjet zlato? Na to se podíváme příště.

Anketa

Je zlato momentálně vhodnou investicí?

14 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 7. 12. 2012 22:02