Hlavní navigace

Šetřit a nezvedat daně. Ekonomové mají o české cestě jasno

28. 7. 2011
Doba čtení: 9 minut

Sdílet

Ekonomických otazníků přibývá, české hospodářství přesto roste. Právě proto ekonomové doporučují i nadále šetřit. Kde? Omezit je třeba korupci a daňové výjimky.

Názory analytiků na globální ekonomické otázky (konkretizovat je jistě nemusíme, jsou notoricky známé) jste si mohli přečíst ve článku Podrazí Evropě nohy zadlužené státy nebo to za ně udělá Amerika?. V dnešním textu pozornost zaměříme na naši domovinu. Neměla by se vláda místo úspor zaměřit spíše na smysluplné investice, kde lze ušetřit a je zde prostor pro vyšší daně? Na to odpovídá pětice odborníků.

Kdo je kdo

Petr Gapko – makroekonomický analytik, GE Money Bank

Michal Kozub – analytik, Home Credit

Martin Prokop – analytik finančních trhů, Next Finance

Michal Stupavský – Portfolio Manager, Conseq Investment Management

Jaroslav Vostatek – vedoucí katedry veřejné ekonomiky Vysoké školy finanční a správní

Doba na zvyšování státních výdajů už není

Mělo by Česko v situaci, kdy se západní svět „řítí do bankrotu“, skutečně šetřit? Nemělo by naopak zdejší ekonomiku rozhýbat smysluplnými výdaji?

Jaroslav Vostatek: Západní svět se neřítí, jen se znova rozdávají karty, jako při každé krizi. Nicméně není třeba, abychom si my ještě více utahovali opasky, neboť tím se též dusí ekonomika. Většina ekonomů asi doporučí investice do infrastruktury, je zde ovšem otázka smysluplnosti konkrétních akcí, jejich připravenosti a nikoliv v poslední řadě otázka ceny.

Martin Prokop: Naopak, Česko musí snižovat schodek právě proto, kdyby došlo k bankrotu některé ze zemí. Kdyby došlo k bankrotu, ČR by těžko hledala zdroje financování díky velké nejistotě na dluhopisovém trhu. Nebo by se k financování dostala, ale pouze za vysokých nákladů. Tomu je nutné předejít.

Petr Gapko: V současné době Česko ekonomicky roste. Odpovědný hospodář si vždy v dobrých časech odkládá část finančních zdrojů na horší období. Platí to jak u jednotlivých lidí, tak i pro celou ekonomiku. Problémem v minulosti bylo, že naše vlády nebyly v tomto ohledu příliš zodpovědné. Každopádně je nutné mít určitou rezervu pro případ recese a z tohoto pohledu snahu vlády šetřit vnímám kladně.

Michal Kozub: V současnosti je cesta úspor reálnější než další injekce ve formě státních výdajů. Ty mohly být opodstatněné v době největší krize, kdy nahradily výpadek na straně investic a spotřebitelských výdajů. V současnosti, kdy ale HDP opět roste, není tak výrazná podpora ze strany státu nutná.

Pro další vývoj ekonomiky je důležité snížení tempa každoročního zadlužování nejen u státního dluhu, ale i u obcí a měst.

Michal Stupavský: Většina ekonomů se shodne na tom, že soukromé výdaje jsou efektivnější než vládní výdaje. Jednak je chod státní správy velice nákladný, včetně vysoké úrovně korupce v Česku, a jednak stát není v průměru schopen alokovat peníze podle tradičních měřítek ekonomické analýzy, tedy ziskovosti a užitečnosti.

Druhým zásadním faktorem je skutečnost, že vysoké vládní výdaje v dlouhodobém horizontu dusí ekonomiku, neboť odčerpávají úspory ze soukromého sektoru. Čím více stát na daních vybere, tím méně kapitálu soukromému sektoru zůstane na produktivní investice, které zvyšují dlouhodobý ekonomický růst.

Problémy se násobí při existenci deficitů státního rozpočtu, resp. zadlužení státu. Kdo totiž především kupuje vládní dluhopisy? Jsou to samozřejmě české banky. Těm pak zbude méně kapitálu na půjčování soukromému sektoru. Jde o tzv. efekt vytěsnění soukromých investic vládními výdaji.

Česká ekonomika roste, byť nižším tempem než před krizí. Rozhýbávat ekonomiku vládními výdaji nemá v současnosti smysl. Navíc smysluplné vládní výdaje prakticky neexistují. Když totiž stát utrácí, jde především o výdaje, které zvýší HDP v jednom roce či čtvrtletí, nejde nicméně o produktivní investice, které zvyšují dlouhodobé potenciální tempo růstu HDP.

Stát by se tam měl především soustředit na omezování korupce, zprůhlednění daňové a účetní legislativy či zefektivnění justičního systému. Opomíjenou věcí jsou také cizí jazyky a počítačová gramotnost studentů základních a středních škol. Každý maturant by měl umět plynně anglicky a dobře ovládat MS Office. Jedině kvalifikovaná pracovní síla totiž přitáhne zahraniční investory, kteří ekonomice nabídkou pracovní místo s vyšší přidanou hodnotou. Montovny z uplynulých let nezůstanou v Česku napořád!

Výdaje s perspektivou

Pokud takové smysluplné vládní výdaje nyní možné jsou, jaké to podle vás jsou?

Petr Gapko: Existují dva typy smysluplných výdajů, které v současné době mohou být zvažovány. Za prvé to jsou výdaje na reformy. Tento typ výdajů pravděpodobně uvidíme v příštím roce a mohou nám pomoci ve stabilitě veřejných financí do budoucna. Druhý typ jsou investice, a to zejména do vzdělání a infrastruktury. Česká republika není bohatá na suroviny a zaostáváme za západními zeměmi ve vzdělanosti a infrastruktuře jako jsou dálnice a železnice. V současnosti je tak naší jedinou výhodou levná pracovní síla. Nicméně tento faktor pomalu mizí, a tak jedinou cestou je mít vzdělaný národ a možnost dopravit rychle zboží tam, kam je potřeba.

Spousta věcí je relativních, na vzdělání by ale stát šetřit neměl

Michal Kozub: V současnosti jsou podle mě smysluplné ty výdaje, které podpoří konkurenceschopnost české ekonomiky a dokážou jednostranné zaměření na automobilový průmysl více diverzifikovat.

Jde například o investice do vzdělání a výzkumu perspektivních oblastí, jako je třeba robotika nebo biomedicína. Patří sem ale i dokončení infrastrukturní sítě, tedy napojení na slovenskou, rakouskou a polskou dálniční síť. To znamená nemalé výdaje ze státního rozpočtu, které by ale neměly být kryty prodejem státního majetku (např. Letiště Praha a.s.).

Jaroslav Vostatek: U nás se neví, že např. Obamova vláda na rok snížila sazbu pojistného na sociální zabezpečení o 2 procentní body – aby se povzbudila poptávka. My bychom potřebovali urychleně reformovat daň z příjmů, přitom by se něco podobného také dalo zrealizovat. Jinak by se určitě vládě vyplatilo, kdyby zřídila Institut finanční politiky při ministerstvu financí, aby ministr financí a vláda měli přehled, co se děje ve světě a doma – a měli alternativní řešení k reformním variantám vyráběným jednotlivými referenty ministerstev a lobbisty z NERVu. Jako vzor mohu nabídnout Slovensko.

Michal Stupavský: Pod smysluplnými vládními výdaji si např. představuji výrazné zvýšení základních platů učitelům na všech úrovních. Schopné mladé lidi do školství přitáhne pouze vidina dobrého výdělku, který je dokáže zaopatřit. V opačném případě budou ti nejschopnější, jako je tomu v současnosti, pracovat v soukromém sektoru. Bez kvalitních učitelů a potažmo kvalitního vzdělání nebude v Česku nikdy dostatek kvalitní pracovní síly, která bude i v budoucnu přitahovat zahraniční investory.

Cest k úsporám není málo

Jaké výdaje byste naopak vládě doporučili škrtat a jaká je podle vás reálná možnost úspory?

Martin Prokop: Velice jednoduše by se dalo ušetřit škrtáním daňových výjimek, nebo na často velice předražených veřejných zakázkách. Vždyť jedna třetina veřejných zakázek nejde vůbec přes výběrová řízení.

Michal Stupavský: Největší úspory lze hledat ve veřejných zakázkách. Podle odhadů se prostřednictvím korupce ročně ztratí kolem 150 miliard korun. Kolik kvalitních lékařů, učitelů, policistů, hasičů či vědců by se dalo zaplatit, pokud bychom tuto částku dokázali snížit alespoň o třetinu?

Dále platí, že v případě významného omezení rozsahu korupce by byl český státní rozpočet pravděpodobně vyrovnaný či s minimálním schodkem, což by omezilo vydávání nových státních dluhopisů a v ekonomice by zbylo více kapitálu, resp. úspor pro produktivní investice soukromého sektoru.

Michal Kozub: Možnost úspor vidím v racionalizaci daňového systému a hlavně ve vyplácené státní sociální podpoře. Ačkoli byla navržena tak, aby podporovala lidi v obtížné situaci, je často zneužívána a pro mnohé je spíše demotivující k hledání nového pracovního místa či zvyšování vlastní kvalifikace. Proto je účelné jednak snížení sazby daně z příjmu a zároveň omezení těchto podpor. Taková změna může zvětšit dynamiku na trhu práce spojenou s nižší administrativní zátěží.

Jaroslav Vostatek: Škrtnout je třeba státní příspěvek k penzijnímu připojištění, odpočet příspěvků zaměstnavatele na penzijní připojištění a soukromé životní pojištění od vyměřovacího základu pro pojistné na sociální a zdravotní pojištění, tím se ušetří až 10 miliard korun ročně a dostaneme se na mezinárodní „normál“ (daňová podpora zůstane). Státní příspěvek na stavební spoření lze dále snížit na rakouskou úroveň 3 % z vkladů místo dnešních 10 %, tím se ušetří nejméně 5 miliard Kč ročně.

Petr Gapko: V každém rozpočtu existují rezervy. Potíž je v tom najít kompromisní cestu, jak je použít. V budoucnu se určitě bude muset snížit podíl prostředků vyplácených na důchody a sociální dávky. Další možností je efektivnější hospodaření se státním majetkem, zejména zbavení se nepotřebných budov a pozemků. Největší problém rozpočtu je ale stále efektivita. Přestože struktura rozpočtu není zase až tak špatná, způsob, jakým se hospodaří, není nejlepší a efektivnější nakládání se státními penězi by byla cesta k úspoře.

Vyšší daně spolkne korupce

Je v Česku prostor pro zvyšování daní? Může stát hledat cestu k menšímu schodku i na straně příjmů?

Michal Stupavský: Mnoho ekonomicky silných evropských zemí, např. skandinávské země, se vyznačují vysokou mírou daňové progrese. Občané tento stav rádi tolerují, neboť korupce je v těchto zemích velice malá a díky tomu jim stát nabízí odpovídající veřejné služby, např. v podobě kvalitního zdravotnictví či školství.

V případě Česka jsou samozřejmě lidé se středními a vyššími příjmy ostře proti zvyšování daňové progrese, neboť dobře ví, že v současné době by za vyšší odvedené daně kvalitnější veřejné statky nedostali. Prostor pro zvyšování osobních daní tak v Česku momentálně není.

Rovněž není vhodné zvyšovat podnikové daně. Vyšší podnikové daně totiž omezují jak mezinárodní investory, tak aktivitu domácích podnikatelů. Celkově můžeme říci, že nejlepší cestou k menšímu schodku je omezování neefektivních výdajů, včetně výrazného omezení korupce. Nové příjmy v podobě vyšších daní totiž zvyšují podíl státního sektoru na HDP, čímž efektivita ekonomiky dlouhodobě klesá.

Michal Kozub: Řada států EU se rozhodla pro zvýšení daní, např. Irsko plánuje od roku 2014 DPH ve výši 24 %. V tu chvíli by ale již ekonomická situace měla být stabilizovaná, a proto tato změna začne působit s velkým zpožděním a může být spíše kontraproduktivní. Proto bych v současné chvíli české vládě růst daní nedoporučoval.

Zároveň platí, že spotřeba domácností se odráží ode dna, a proto je potřeba nastavit takové prostředí, které ji opět neutlumí, což se růstem daňového zatížení může snadno stát.

Petr Gapko: To je velmi těžké odhadnout. Každá rozumná vláda může zvyšovat daně jen do určité hranice. Pokud jsou daně příliš vysoké, plátci začnou investovat do cest, kterými se daním vyhnou a celkový daňový příjem státu tak začne klesat. Problém je, že žádná vláda nedokáže přesně odhadnout, kde je ta hranice. V případě Česka by se mělo spíš investovat do zjednodušení daňového systému a odstranění daňových výjimek než do přílišného zvyšování daňových sazeb.

Martin Prokop: Stát má stále velký prostor k tomu, kde může šetřit. Proto bych daně nezvyšoval. Kdyby ale se stát rozhodl ke zvýšení daní, preferoval bych zvýšení nepřímých daní, u kterých je mnohem větší efektivita výběru. A o to se vlastně stát dnes snaží, když chce pokles daňových příjmů kompenzovat postupným sjednocením DPH. Zvyšovat jiné daně pak není efektivní. Zvyšovat daně pro fyzické osoby akorát snižuje chuť pracovat a vysoké daně pro právnické osoby zase tlačí společnosti k přesunu svého sídla.

skoleni_15_4

Jaroslav Vostatek: Prostor je hlavně v zavádění nových daní. Většina zemí (vč. Slovenska) už zavedla či zavádí bankovní daň. Celý finanční sektor je totiž málo zdaněn (undertaxed), naše vláda se tváří, že to neví (nelze to ale vyloučit). Už z důvodu distorzí trhů a rovnosti ve zdanění je nutno zavést daň z finančních aktivit, nejlépe v podobě zdanění mezd a zisků jednotlivých poskytovatelů finančních služeb – jako náhradní daň za daň z přidané hodnoty (která se v EU z finančních služeb neplatí). Dále je nutno (v podstatě ihned) realizovat JIM (jednotné inkasní místo) a ušetřené pracovní síly z ČSSZ a zdravotních pojišťoven převést do Finanční správy, aby se začaly více dělat finanční kontroly v podnicích a u ostatních daňových poplatníků.

Zdroj obrázku: sxc.hu

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor je redaktorem serveru Peníze.cz.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).