Se Sovětským svazem přišla bída na zem. A co s Evropskou unií?

Současná Evropská unie se změnila. Je stále spolkem svobodných zemí, které spolupracují na bázi dobrovolnosti, nebo se jedná o novodobý kolos, který je plně srovnatelný se Sovětským svazem?

Tento text je názorovým vyjádřením autora. Redakce serveru Měšec.cz není jeho autorem a nemusí se ztotožňovat s obsahem názoru.

první části jsem se podíval na politické podobnosti, v této se budu věnovat těm ekonomickým.

Plánujeme ekonomiku

V Sovětském svazu byla ekonomika centrálně plánovaná. Plánovací ústav zadával požadavky a plány jednotlivým podnikům a ty je dle svých možností splnily. Ceny byly určovány centrálně a nevyjadřovaly vztah mezi nabídkou a poptávkou. Plánované hospodářství vedlo k tomu, že většiny zboží byl nedostatek. Lepší maso, káva nebo exotické ovoce; to všechno bylo luxusní zboží, které se dalo sehnat jen částečně. Automatická pračka, automobil nebo stavební materiál; to bylo pro většinu lidí v Sovětském svazu zboží, které bylo nedostupné.

V Evropské unii je situace naštěstí jiná. Stále zde máme prvky tržní ekonomiky a výše uvedené zboží si můžeme koupit a dovolit si ho ze svých příjmů. Nemusíme čekat na banány, dokonce se nám je velké obchodní řetězce snaží předhodit za zvýhodněnou cenu.

Bohužel situace se velmi rychle mění. Stále nové regulace brání tržním silám a některé oblasti se dokonce mohou srovnávat s plánovanou ekonomikou v Sovětském svazu. Tou oblastí je kupříkladu zemědělství. Existence evropských dotací, subvencí a organizování výroby značně pokřivuje trh.

Tahle záležitost se nám bohužel velmi silně dotýká. Se vstupem do EU došlo ke zrušení veškerých cukrovarů u nás – jednoduše dostaly peníze daňových poplatníků Evropských zemí, aby přestaly vyrábět. A to i přesto, že měly konkurenční výhodu oproti těm v západní Evropě. Se vstupem do Evropské unie jsme museli sledovat, jak nám tato komodita podražila na dvojnásobek.

Kontrola cen naštěstí ve velké míře neexistuje, ale i tak lze zde vidět první vlaštovky. Velkou podporu spotřebitelů má boj Evropských komisařů proti operátorům. Na druhé straně se ale zapomíná na to, že to byl právě stát, kdo reguloval počet mobilních operátorů, který si od něj mohou nakoupit frekvence. V podstatě to znamená následující: jednu regulaci ze strany ohledně prodeje frekvencí chce Evropská komise řešit zaváděním dalších regulací. Co je však varovné, že právě regulace cen služeb mobilních operátorů otevřela pandořinu skřínku další možné regulace cen. V nejistém prostředí, kde evropský úředník může vaše ceny prohlásit za nemravné a během krátké doby vás přivést do krachu,  není skutečně jednoduché podnikat.

Měna jako politický nástroj

Maďarská hyperinflace v roce 1945–1946 sloužila ke zničení buržoazie – centrální banka emitovala nové peníze a způsobila inflaci dosahující 4,19 trilionu procent. Vláda se zmocnila  značné části finančních prostředků, se kterou mohla uskutečnit celou řadu svých megalomanských plánů na úkor zbídačených občanů.

Měnová reforma u nás  v roce 1953 připravila značnou část obyvatel o jejich veškeré úspory, cílem bylo odstranit černý trh a ještě na tom realizovat zisk. Tato „reforma“ proběhla pod dohledem „sovětských přátel“, samotné bankovky se dokonce natiskly v bratrském Sovětském svazu.

Po rozpadu Sovětského bloku nastala ve většině zemí částečná nebo úplná deregulace cen. Ukázalo se, že s inflací bylo velmi výrazně manipulováno, že tedy existovala inflace vnitřní, která byla potlačována právě regulací cen – ta se projevovala právě kritickým nedostatkem často základního zboží v obchodech.

Bohužel to vypadá, že do měnové politiky stále více promlouvá politika a z Evropské centrální banky se stává tiskárna peněz pro politické plány záchrany eurozóny. Zatímco západoněmecká marka byla synonymem pro stabilitu, rozumnou měnovou politiku a nízkou inflaci, tak u eura (jehož jsou Němci nejsilnější součástí) se to říci nedá. Západní Němci nepřistoupili při své měnové strategii na odkup dluhopisů formou kvantitativního uvolňování.

Zkrátka tisk peněz už se jim jednou po válce vymstil a nechtěli svou chybu opakovat. ECB se tomuto kroku nebrání. Na sekundárním trhu hromadně odkupuje dluhopisy a v současné době míří z rotaček teplé eurobankovky určené na dluhopisy Itálie. Jejich odkupem se snaží centrální bankéři (dobře placení tiskaři) snížit úrokovou sazbu této země. 

Každý krok má své následky. Prodělají na tom občané eurozóny prostřednictvím inflace. Vysoká inflace, která by atakovala dvojciferné hodnoty, nemusí být zas tak vzdálený pojem a už dneska začíná vystrkovat první růžky – v červnu dosáhla v zemích eurozóny 3,3 procenta, zatímco u nás byla na pouhých 1,6 procentech, a to při nižších sazbách centrální banky! 

Suma sumárum: srovnání se Sovětským svazem není úplně od cesty – politické a ekonomické podobnosti zde existují.

V další části se podíváme na ekonomický růst zemí eurozóny, který je stále více pozvolnější.

15 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 5. 12. 2011 12:19