Proč se bojí investoři deflace?

Navzdory tomu, že největší centrální banky napumpovaly v posledních letech do svých ekonomik biliony dolarů, investoři se momentálně obávají deflace více než inflace, zejména v rozvinutých zemích

A zdá se, že jejich strach je opodstatněný. Jenom 4 země z 25 nejvyspělejších států momentálně reportují výši cenové hladiny nad 2 procenta, což je úroveň, na kterou zpravidla cílí i centrální banky. Řeč je o Islandu (3,7 %), Norsku (2,4 %), Austrálii (2,2 %) a Velké Británii (2,2 %). Ve zbylých 21 zemích roste cenová hladina pomalejším tempem než 1,5 procenta ročně, přičemž nejhůř jsou na tom jihoevropské země a Švýcarsko, kde reálně existuje deflace.

Proč se po vytištění obrovského množství peněz centrálními bankami nedostavila inflace?

Důvod je prostý, peníze se totiž nedostaly od komerčních bank do cílové stanice reálné ekonomiky, tedy ke konečným spotřebitelům ve formě úvěrů. Za prvé, banky těmito penězi léčily své hnijící bilance, za druhé, poskytování půjček v období nízkých úrokových sazeb není z pohledu výnosů pro ně zajímavou obchodní aktivitou, a tak raději nakoupí dluhopisy periferních evropských zemí. Za třetí, zájem o úvěry ze strany klientů o nové půjčky rovněž klesá, a to kvůli obavám z možné neschopnosti jejich splácení, v čase vysoké nezaměstnanosti a nejisté budoucnosti.

Kromě aktuálních čísel indexu spotřebitelských cen (CPI), jenž se nejčastěji používá pro vyjádření růstu cenové hladiny, potvrzuje skutečnost, že deflace je nyní větším strašákem než inflace, rovněž vývoj ceny zlata. Právě zlato je považováno za uchovatele hodnot, po němž roste poptávka primárně v časech inflace, kdy peníze ztrácejí hodnotu. Poněvadž jsou momentálně očekávání investorů orientované spíše na pokles cenové hladiny, cena zlata klesá. Vzácný žlutý kov ztratil letos téměř 30 procent ze své ceny a v závěru roku 2013 bojuje o to, aby se udržel nad hodnotou 1200 amerických dolarů (USD) za jednu trójskou unci.

Strach z klesající cenové hladiny projevila v listopadu i Evropská centrální banka (ECB), když snížila základní úrokovou sazbu z úrovně 0,5 procenta na 0,25 procenta. V návaznosti na tuto akci banky, se začaly objevovat otázky, zdali eurozóně nehrozí podobný osud jako Japonsku, jež bojuje s deflací již téměř 20 let. Samotný šéf ECB tuto analogii zásadně odmítnul. Spouštěcím mechanismem pro období deflace (1997) v Japonsku byl pokles pracující populace, a naopak nárůst obyvatel v důchodovém věku. Navíc země je mnohem více zadlužena (210 % HDP) než společná evropská měnová unie (90,6 % HDP), což jsou hlavní diferenciály těchto dvou ekonomik. Určité podobnosti by bylo možné najít se státy jižní Evropy a Japonskem, avšak eurozónu jako celek se zemí vycházejícího slunce zatím nelze srovnávat, ani ji predikovat stejný osud.

Proč se ekonomové bojí deflace?

Klesající ceny mají vliv na uvažování spotřebitelů a investorů. Ti si uvědomí, že když nyní odloží svoji spotřebu/investice, tak v budoucnu nakoupí produkty a služby levněji. Odsouvání a následný pokles spotřeby a investic se následně projeví i v poklesu výkonu ekonomiky (HDP). U samotné eurozóny, kde je ekonomické oživení jenom velmi křehké, by takováto změna chování subjektů mohla mít velmi negativní vliv na celkovou ekonomickou pokrizovou obnovu společné měnové unie.

Inflace začala výrazněji klesat v USA a eurozóně právě v průběhu posledních dvou let. Nyní se v obou zemích nachází pod 1 procentem. Eurozóna od svého vzniku 2002 zažila deflaci jenom jednou, a to v roce 2009. Podobnou zkušenost mají i Spojené státy, kde byla deflace přítomna od 1955 jenom jednou, a to stejně v roce 2009 po vypuknutí finanční krize. 
Dále se v ekonomické teorii říká, že inflace snižuje reálnou hodnotu dluhů, a naopak deflace ji zvyšuje. Z tohoto důvodu pak vlády a centrální banky preferují inflační před deflačním prostředím.

widgety

Ačkoli se názory ekonomů na tento jev liší, jako i na roli centrálních bank, jež mají být klíčem k inflaci a zvýhodňování postavení dlužníků v ekonomice, jedno je jisté. Splátka dluhu je zpravidla určena nominální výší úrokové míry, jejíž součástí je i inflační složka (nominální úroková míra = reálná úroková míra + inflace). To znamená, že i kdyby inflace způsobovala reálný pokles dluhu, rostou náklady na jeho obsluhu (úroky), a naopak přináší-li období deflace růst reálné hodnoty dluhu, pak v tomto období klesají náklady na obsluhu dluhu (úroky). Z tohoto pohledu je těžké rozhodnout, zdali je inflace škodlivá nebo ne.

Doufejme však, že pokles cenové hladiny, jemuž budou muset čelit rozvinuté ekonomiky v příštím roce, bude symbolizovat začátek procesu ekonomické restrukturalizace a definitivní poražení problémů, které nás jako součást krize provázejí již 5 let.

4 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 13. 1. 2014 11:03