Proč nejsou volné trhy vždy tím nejlepším řešením?

Volné trhy vždy skvěle motivovaly podnikatele a byly nejlepším prostředkem alokace zdrojů tak, aby se našlo jejich nejlepší využití. Ale trhy mají jak své silné stránky, tak i ty slabé.

Je nanejvýš důležité, aby s nimi byli účastníci na finančních trzích plně seznámeni, protože jsou zde hlavně slabé stránky, které nejsou vždy plně zohledněny. Především je tu problém s informační asymetrií, kterou se budeme zabývat níže. Pokusíme se vysvětlit, že správné chápání slabých stránek finančních trhů mohlo zabránit státům vytvořit ohromné dluhy, které se při srovnání s jejich HDP blíží k odstrašujícím hodnotám. Ve skutečnosti se dalo předejít mnohému, co nás potkalo během úvěrové krize 2008, ale nejprve si pojďme projít základními znalostmi.

Co jsou „volné trhy"?

Člověk si musí uvědomit, že reálné trhy jsou docela odlišné od těch, které popisují učebnice ekonomie. V reálném životě neexistuje žádný dražitel, který by ohlašoval ceny, dokud by nebyly všechny transakce na trhu vypořádány (tj. nabídka se přesně rovná poptávce), protože jinak by se nemohlo dále obchodovat (tj. není zde žádné obchodování mimo rovnováhu).
Trhy jsou sociální instituce, které neexistují ve vzduchoprázdnu. Je zde například potřeba instituce, která zajišťuje a prosazuje vlastnická práva. Bez ní by si obchodní partneři nemohli být jistí, že protistrana dodrží svoji část dohody. Jinak často dochází k tomu, že se vyvinou „alternativní“ druhy vlastnických práv typu Mafie (která má přesně v tomto své historické kořeny).

Trhy také potřebují předvídatelné nestranné instituce pro řešení sporů, a těmi jsou soudy. Lidé, kteří se cítí poškozeni transakcí, musí mít k dispozici nějaký způsob nápravy.

Transakční náklady

Učebnicová verze trhu vypadá zhruba takto: jednotlivé strany mohou okamžitě najít protistranu, bez nákladů ohodnotit své možnosti a nabídky, okamžitě je porovnat se všemi ostatními, dohodnout se na ceně a podmínkách, monitorovat protistranu zdali jedná, jak bylo domluveno, a pokud tak nejedná – mít nárok na bezplatnou nápravu, atd… Stručně řečeno, učebnicová verze trhu nebere v úvahu transakční náklady, které jsou ale v reálném životě podstatné. Tak podstatné, že jsou ve skutečnosti v mnoha případech zúčtovány jinými subjekty než trhem, což je velmi často opomíjený fakt.

Patrně je mnohem efektivnější provádět řadu transakcí v rámci firmy, než přes obvyklou cenu určenou tržními vztahy. Existuje také odvětví ekonomie (teorie transakčních nákladů), která se zabývá výzkumem za jakých podmínek a vlastností je výhodnější provádět transakci v rámci firmy. Nebudeme se zde dále zabývat teorií, ale můžeme vyvodit závěr, že trhy očividně nejsou tak dokonalé, aby zde nebyl prostor pro jiný mechanismus alokace zdrojů, jakým je například firma (či různé hybridní formy). Dokonce i za podmínek svobodné volby.

Učebnicová verze dokonalé konkurence může být snem pro volné trhy, ale noční můrou pro firmy, které by za těchto podmínek musely fungovat, protože by se staly pouhými „příjemci ceny“ a nebyly by se schopny jakkoliv odlišit od konkurence a něco vydělat. Je to naprosto komodifikovaný svět. To je důvod, proč je zde řada strategii, jejichž cílem je zvýšení „síly trhu“. Některé z nich přispívají k ekonomickému růstu (například inovace) a některé zase ne (jako koluzní chování).

Proto trhy potřebují prosazování legislativních norem v oblasti hospodářské soutěže a fungování antimonopolních úřadů. Cílem je udržování rovných podmínek ekonomické soutěže, neboť trhy samy o sobě mají tendenci zvýhodňovat omezený počet firem. Ale naštěstí pro firmy je v reálném životě učebnicová verze dokonalé konkurence mimořádně nepravděpodobná.

Tržní selhání

Kromě nedokonalé konkurence je ekonomická literatura plná i jiných případů „selhání“ trhu. Například veřejné statky (pro které neexistuje cena, jelikož patří do kategorie s nerivalitní a nedělitelnou spotřebou; to znamená, že kupující prostě musí za tyto statky zaplatit – národní obrana).

Jsou zde také externality (ekonomické důsledky dopadající na někoho jiného, než na ty, kteří se přímo podíleli na transakci, např. znečištění), dále pak „tragédie obecní pastviny“ (situace, kdy se snažíme vytěžit maximum z omezeného veřejného zdroje, přestože víme, že tím dojde k jeho úplnému vyčerpání) a mnoho dalších. Jenže tím nejdůležitějším tržním selháním, a obzvláště pro finanční trhy, je následující:

Informační asymetrie

Život je stále složitější a to hlavně kvůli rostoucí dělbě práce a specializaci. Komplexními se stávají také různé výrobky i služby, a následky z toho plynoucí jsou enormní.

Se zvyšujícím se počtem výrobků a služeb je obtížnější dostát jejich kvalitě a vlastnostem, které od nich očekáváme. Pokud najmete právníka, pořídíte si ojetý automobil, vyberete zubaře, zajistíte si zdravotní pojištění, tj. vyberete si jakýkoliv komplexní výrobek či službu, v podstatě se vydáváte napospas osudu.

Napospas osudu, protože věříte, že požadovaná kvalita (a jiné vlastnosti) výrobku či služby je opravdová. Avšak kombinace informační výhody (prodejce ojetého automobilu ví o vozidlu více než kupující) a oportunistického chování (sklon ke zneužití této informační výhody) může znamenat potíže pro ty, kteří si informační (ne)výhodu neuvědomují či jsou prostě důvěřiví. Mnozí, kteří nakoupili od našeho prodejce ojetý automobil, si to uvědomili až poté, co si prošli touto špatnou zkušeností.

Existují ale mechanismy, které poskytují jistou protiváhu k riziku, že někdo zneužije informační výhody proti nám.

  • Prodejcova reputace, která by mohla utrpět, pokud výrobek/služba nebude odpovídat očekáváním. To se osvědčuje nejlépe v podnikání, kde se zákazníci vrací (nebo v komunitách, kde si lidé vyměňují informace).
  • Záruky: výrobci mohou nabídnout záruky, což znamená, že budou tratit, pokud se s výrobkem/službou něco stane…
  • Informační transparentnost: například možnost hodnotit doktory na základě výkonu u konkrétního zákroku. Nebo bychom jednoduše mohli přesvědčit společnosti, aby nám na obalu produktu konečně prozradily, co je vlastně obsahem „čerstvého“ pomerančového džusu (viz nedávná kauza).
  • „Moudrost davu“: sem patří například internetové stránky, které shromažďují recenze a zkušenosti jednotlivých uživatelů
  • Recenze, testování a hodnocení nezávislých agentur.

Avšak tyto mechanismy fungují jen do určité míry.

Informační asymetrie může lehce vést k nižší kvalitě rovnováhy. Ve známém díle („Trh Citrónů; orig. The Market for Lemmons“) popisuje George Akerlof, jak tomu bylo na trhu s ojetými automobily. Jelikož lidé nemohou snadno posoudit kvalitu vozu, mají malou motivaci platit vyšší ceny za údajné „prémiové“ vozy.

V důsledku toho nemají prodejci žádnou motivaci k prodeji vozů prémiové kvality, jelikož je za vyšší ceny nemohou udat. Trh se zasekne na „rovnováze při nižší kvalitě“, což je jasné selhání trhu, protože obě strany by si vedly lépe bez tohoto problému.

Informační asymetrie trápí například i trh s pojištěním. Zdravotní pojišťovny chtějí mít nejzdravější klienty, ale přesně ti mají nejmenší motivaci se nechat pojistit. A jelikož vědí o svém zdraví více než zdravotní pojišťovny, vede to k problému nepříznivého výběru, kdy zdravotní stav a rizika pojištěných jsou mnohem horší ve srovnání s celkovou populací.
Jakmile jsou lidé pojištěni, mají mnohem menší motivaci k tomu býti opatrní, protože některé následky (třeba jako následky vloupání) jsou přesunuty na pojišťovnu.

Trhy jednoduše potřebují regulaci, aby se chránily proti nejhorším informačním asymetriím. Pokud věříte, že regulace není potřeba, může to vést v krajním případě třeba až ke zrušení FDA (agentura v USA dohlížející na bezpečnost a kvalitu léků, jídla a dalších produktů). Opravdu byste se podřídili tomu, co by prohlašovaly farmaceutické společnosti o svých lécích bez jakéhokoliv nezávislého prověřování?

Opravdu byste jedli cokoliv, i kdyby kvalita přidaných látek do potravin nebyla nadále nezávisle testována a šla do háje ve jménu zbytečné regulace, která jen překáží tvorbě nových pracovních míst, a zůstali byste napospas tvrzením potravinářských společností, že opravdová hodnota je „taková“, a vy za ni buď nakoupíte, nebo ne.

Jak dlouho by bez regulace mohly tabákové společnosti prohlašovat, že mezi kouřením a řadou vážných nemocí není žádná spojitost či že kouření není návykové?  A stále si najímat doktory, kteří by v reklamě tvrdili, že 80 % lékařů kouří „tuto“ značku, jak tomu bylo na začátku 60. let.

Můžeme pokračovat dál a dál. Výsledkem je, že při zvyšující se komplexností výrobků a procesů narůstá také potřeba regulace k ochraně spotřebitelů před zneužíváním jejich informační nevýhody. Ještě horší situace je pak na finančních trzích, kde je informace často hlavní součástí zboží nebo služby…

Finanční trhy

Finanční trhy jsou v přemíře anonymní, takže jakákoliv ztráta dobré pověsti bývá neúčinná. Moudrost davu se často pohybuje mezi chamtivostí a strachem, a nezávislá hodnocení se často ukáží jako ne až tak nezávislá. Žádný z nápravných mechanismů, který by měl snižovat riziko informační asymetrie, tedy na finančních trzích vlastně nefunguje. Pokud máte pochybnosti o tom, že informační asymetrie představuje na finančních trzích vážný problém, zamyslete se nad tím, co vlastně kupujete, když si pořizujete podíl ve společnosti. Přemýšleli jste někdy o tom, zdali osoba, od které jste podíl koupili, neví o společnosti (a tudíž o reálné hodnotě podílu) více než vy?

Pokud si nadále myslíte, že naprosto neregulované trhy jsou skvělá věc, zvážili jste někdy, co by se stalo, kdyby se odstranily důležité regulační předpisy a instituce, které je prosazují, jako například SEC (americká Komise pro cenné papíry)? Na mimoburzovním trhu se najde mnoho pochybných společností, kterým nižší regulace naprosto vyhovuje. Proč?

Zneužívání informační asymetrie je totiž v těchto případech naprosto běžné. Podívejte se na nesčetné množství dopisů od „penny stock“ společností, které Vám slibují desetinásobné zhodnocení a vydělávají na lehkovážných investorech, kteří do nich vloží peníze. Bublina na trhu nemovitostí během let 2000–2008 je téměř učebnicový případ, kdy několik subjektů nemilosrdně a systematicky zneužívalo informační výhody. Mnoho bank prodalo hypotéky lidem, o kterých věděly (nebo mohly vědět), že si je nemohou dovolit, a následně tyto hypotéky zabalily do balíků cenných papírů s ratingem AAA, aby je bezprostředně dostaly ze svých účetních knih. Nejen, že přesunuly riziko na jiné, ale vyčistily si účetní knihy a tak mohly celou operaci znovu zopakovat.

Bylo to tak složité, že k tomu vytvořily prospekt o několika set stránkách a otevřely tím cestu pro oportunistické zneužívání informačních asymetrií. Investiční banky jako Goldman Sachs mohla tyhle cenné papíry vecpat svým klientům a zároveň říct jiným, aby je prodávaly, tudíž dostaly provizi oběma směry (nebo je dokonce samy obchodovaly).

Regulátoři se buď dívali někam jinam, byli zaseknutí v otáčecích dveřích nebo prostě neměli dostatek finančních prostředků. A tak se mohlo stát, že se během tohoto neregulovaného období ve finančním sektoru rozvinuly jevy jako ohromný soukromý dluh, rozsáhlý systém stínového bankovnictví, nemovitostní bublina, téměř vůbec neregulovaný obrovský trh derivátů a další kuriozity. Tyto jevy rozhodně nijak nepřispívají ekonomice jako celku, naopak spíše dávají prostor ke vzniku katastrof.

Velká Británie, země, kde byly finanční trhy alespoň trochu regulovány, nyní sedí na dluhu o hodnotě téměř 10násobku HDP (viz. zde). Většinu tvoří soukromý dluh, který má svůj původ ve finančním sektoru.

Prostá regulace mohla zabránit vzniku tohoto ohromného dluhu ve Velké Británii, ba dokonce celé finanční krizi 2008. Jako příklad uveďme: nastavení maximálních hodnot pro pákový efekt, limity pro krátkodobé financování bank, poskytování hypoték ve vztahu k příjmu příjemce a skutečné hodnotě domu, požadování záloh, kapitálová přiměřenost pro banky, zabránění bankám, aby využívaly zástavy klientů jako zástavy pro své vlastní obchody atp.

Ne všechny země trpěly explodujícími financemi. Byla zde doba (nepříliš vzdálená), kdy byly banky nudné a koncentrovaly se na financování reálného podnikání. Nebyly to instituce, které sázely na první syntetický finanční produkt na neregulovaném trhu, který uviděly. Rozdíl byl vždy v lepší regulaci. Ale tyto lekce jsou již zapomenuty s příchodem rčení „Čím méně regulace, tím lépe“.

Prostý, ale spíše hluboký, závěr je, že pokud nejsou trhy (a hlavně ty finanční) řádně regulovány, nemohou konat zázraky pro společnost tím, že budou alokovat zdroje vždy tam, kde jsou nejvíce produktivně využity. Máme dostatek teoretických a empirických důkazů, co se stane, pokud je tato pravda narušena. Nedávná úvěrová krize je jednou z nich a její destruktivní následky nemusíme připomínat.

Trhy jsou mechanismy, které se musí neustále jemně dolaďovat, aby poskytly to nejlepší pro společnost jako celek a ne jen pro pár vyvolených účastníků. Ovšem nezapomeňme, že jsou zde i další problémy finančních trhů, které jsme nezmínili. Například „stádní chování“…

Zdroj: seekingalpha.com

6 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 17. 1. 2012 11:19