Proč ECB nemusí panikařit

ECB již od září mluví o možnosti dalšího uvolnění měnové politiky. V říjnu přislíbila, že na svém prosincovém zasedání zváží, zda (a jak) upravit program kvantitativního uvolňování. Podle analytiků spěchat nemusí.

Inflace se v Eurozóně motá kolem nuly a není tak překvapením, že ECB již od září mluví o možnosti dalšího uvolnění měnové politiky. V říjnu pak přislíbila, že na svém prosincovém zasedání „přehodnotí“ svůj měnově-politický postoj, jinými slovy, že seriózně zváží, zda (a jak) upravit probíhající program kvantitativního uvolňování či zda dále snížit depozitní sazbu. Zde jsou tři důvody, proč s tím dle nás spěchat nemusí a pak tři důvody, proč něco z toho nejspíš udělá.

Jádrová inflace (tj. bez cen potravin a energií) v říjnu poskočila na nejvyšší hodnotu za dva čtvrt roku. Vzhledem k tomu, že největší propad cen ropy byl před rokem v listopadu až lednu a že kvůli suchu rostou ceny potravin (ovoce, zelenina), celková inflace se s jádrovou za několik měsíců sblíží. Nezaměstnanost je stále dvouciferná a klesá pomalu (1 p.b. za dva roky), což samozřejmě nahrává uvolněné měnové politice. Deflační hrozba, která by vyžadovala okamžitý zásah ECB v podobě dalšího uvolnění, zde ale není (i očekávání finančních trhů ukazují na dlouhodobou inflaci kolem 1,8 %, tj. na cíli ECB).

Výnosy dluhopisů jsou už tak velmi nízko (německá desetiletka za 0,5 %), jejich další stlačení tak – podobně jako doposud – pomůže velmi málo (ECB nejspíš nerozšíří množinu nakupovaných aktiv o další druhy aktiv, např. půjčky).

Další pokles depozitní sazby je rizikem pro finanční systém (přesun směrem k hotovosti), přičemž dodatečný očekáváný „zisk“ ECB v podobě vyšší inflace je velmi malý.

A proč to ECB nakonec nejspíš udělá?

V podstatě to již slíbila, a pokud slib nesplní, může čekat negativní reakci trhů, zejména pak devizových (že ECB, podobně jako ČNB, často přeceňuje vliv kurzu na ekonomiku a inflaci ji v nutnosti kvantitativně uvolňovat jen utvrzuje).

Z pohledu ECB jsou náklady dalšího uvolnění malé – ECB disponuje neomezeným množstvím eur a případné ztráty z nakoupených aktiv jsou pro centrální banku ekonomicky irelevantní (centrální banku výkaz zisků a ztrát či kapitálová přiměřenost příliš nezajímají).

ECB je v zajetí cíle stanoveného v celkové (a ne jádrové) inflaci. Vzhledem k pomalému růstu ekonomiky a vysoké nezaměstnanosti je stále nevelmi pravděpodobné, že by i po odeznění šoků z cen potravin a ropy inflace udržitelně směrovala na 2 %.

V prosinci tak očekávejme další uvolnění z Frankfurtu, které ale znovu moc nepomůže; Draghi v pátek 20.11 konec konců naznačil, že ECB „udělá, co musí, aby se inflace co nejrychleji zvedla“. Posledně, když takhle mluvil, byl červenec 2012 (uděláme „cokoliv, co je potřeba k obraně eura“) a sázky na rozpad Eurozóny byly na maximu.