Proč Deutsche nezkrachuje

Trh nyní oceňuje Deutsche Bank jako krachující podnik. Akcie banky se už řadu měsíců prodávají za méně než třetinu jejich účetní hodnoty, poslední dobou pak dokonce za méně než za čtvrtinu.

Trh momentálně oceňuje Deutsche Bank v podstatě jako krachující podnik. Akcie banky se už řadu měsíců prodávají za méně než třetinu jejich účetní hodnoty, poslední dobou pak dokonce za méně než za čtvrtinu. Investoři tedy nevěří v reprodukční schopnost aktiv Deutsche Bank. Jinými slovy, nevěří v její obchodní model. S podobným problémem – poměrně vysokou mírou nedůvěry v obchodní model – se potýkají i další velké světové banky. Zpravidla však na tom nejsou tak zle jako Deutsche Bank. Namátkou, akcie Citigroup se prodávají za dvě třetiny jejich účetní hodnoty, podobně je na tom Banco Santander. Credit Suisse dvou třetin sice nedosahuje, ale pořád je na tom více než dvakrát lépe než Deutsche Bank, stejně jako třeba BNP Paribas. Ovšem akcie bank, jako je JP Morgan nebo Wells Fargo, se prodávají za cenu převyšující jejich účetní hodnotu. Dokázaly zkrátka svůj obchodní model uzpůsobit nové, pokrizové realitě.

V uzpůsobování nové realitě – realitě striktnější regulace, extrémně nízkých či dokonce negativních úrokových sazeb nebo třeba ochabujícího mezinárodního obchodu – si Deutsche Bank počíná nadmíru mizerně. Jakoby v bance stále vládl duch Alfreda Herrhausena, jejího někdejšího generálního ředitele. Poslední listopadový den roku 1989 se stal obětí tak důmyslně provedeného atentátu, jak vystřiženého z hollywoodského thrilleru, že nad tím vyšetřovatelé dodnes kroutí hlavou. Jen tři dny před svým tragickým koncem – zosnovaným snad Stasi, snad Frakcí Rudé armády, nikdy se na to nepřišlo – ovšem oznámil záměr získat britskou investiční banku Morgan Grenfell. Tato akvizice symbolizuje vstup Deutsche Bank, do té doby financující hlavně německý průmysl a export, do sféry globálního investičního bankovnictví. A Herrhausenův následný skon jako by snad chtěl osudově předznamenat, že na tento strategický krok může banka jednou šeredně doplatit.

 Ještě v roce 2009 by to však napadlo málokoho. „Herrhausen nastoupil cestu přetvoření Deutsche Bank do její současné podoby,“ rozplýval se tehdy Josef Akckermann, jeho pokračovatel v čele Deutsche Bank. „Rozpoznal sílu globalizace. Věděl, že je třeba změny, má-li banka obstát v globalizující ekonomice.“ Poněkud ironické. Ackermann sám totiž nutnost změny nerozpoznal – a přitom ji rozpoznat mohl a hlavně měl, už právě v krizovém roce 2009.

Tým ekonomů z italské centrální banky v čele s Pierluigim Bolognou publikoval před dvěma lety studii, která číselně dokládá Ackermannovo zhoubně zatvrzelé lpění na Herrhausenově odkazu.  Ještě v polovině roku 2013, více než rok po jeho odchodu z šéfovského křesla, totiž Deutsche Bank vévodila žebříčku velkých evropských bank podle nejhůře konsolidované rozvahy. Zato americké finanční ústavy podle téže studie od vrcholu finanční krize v roce 2008 výrazně snižovaly poměr celkových aktiv a kmenového kapitálu. Tím postupně konsolidovaly své rozvahy. Do značné míry to vysvětluje výše uvedené, a sice proč trh dnes akcie amerických bank, jako jsou zmiňované JP Morgan nebo Wells Fargo, oceňuje nad jejich účetní hodnotou, zatímco německé banky na krach. Velké evropské banky jsou v konsolidaci svých rozvah za těmito americkými zpožděné o pár let. A Deutsche Bank pak ještě o víc. To ale neznamená, že se jí konsolidace nakonec nemůže podařit.

Ackermannovo megalomanství a váhání s nutnou redukční dietou s odstupem zřetelně zapadá do myšlenkové linie zhoubného velikášství Charlese Prince ze Citigroup a zejména Richarda Fulda z Lehman Brothers, tedy nechvalně proslulých „pachatelů“ finanční krize. To by však nemělo vést k črtání dalších laciných paralel mezi osudem Lehman Brothers a Deutsche Bank. Nepíše se už rok 2008. Megalomani jsou dávno pryč, banky jsou regulačně tolik svazované, že sotva dýchají – k rozmáchle rizikovým operacím tedy nemají ani prostor, ani kapacitu. V záloze navíc číhají centrální bankéři, připravení poskytnout kvanta nouzové likvidity. Je zkrátka krajně nepravděpodobné, že by „černá labuť“ připlavala opět ze stejného směru, byť nikdo nezpochybňuje, že řečiště je stále kalné a špinavé. A i kdyby, ještě je tu stále německá vláda. Pokud by to bylo opravdu nejnutnější, těžko si představit, že by Deutsche Bank nesanovala. I proto, že expertní konsensus ve věci Lehman Brothers zní dnes poměrně jasně: bylo osudovou chybou ponechat tuto investiční banku svému osudu.