Private Investors - teorie a praxe pojištění investic v ČR

Nad dodržováním zákonů a předpisů v této oblasti bdí Komise pro cenné papíry, takže případné nekalé praktiky jsou včas odhaleny a investice ochráněny.

O kauze krachu Private Investors (dále PI) toho bylo napsáno již hodně. V zásadě se jednalo o to, že manažeři této společnosti prováděli nezákonné operace, v jejichž důsledku přišlo více než 2000 klientů o své investice. Jsem jedním z nich. Přestože nezákonný postup makléřů měl být odhalen státním dozorem a přestože termín uvedený v zákoně pro výplatu náhrady škody dávno uplynul, dosud jsem nedostal ani korunu. Korespondoval jsem si s Garančním fondem obchodníků s cennými papíry, Komisí pro cenné papíry, kanceláří ombudsmana, kontaktoval jsem i poslance parlamentu – zatím marně. Jak je to tedy v praxi s českými zákony na ochranu investic do cenných papírů?

Státní dozor nad kapitálovým trhem dle zákona vykonává Komise pro cenné papíry (dále jen Komise). V případě PI komise žádnou kontrolu neprovedla, protože toho údajně má moc. Pět inspektorů kontrolovalo 112 obchodníků s cennými papíry (dnes už méně, protože někteří skončili a další zkrachovali) většinou jen na základě zásadního podnětu např. na základě stížností od zákazníků.

Správní řízení u PI bylo Komisí zahájeno až 22. května 2001, a to pro porušení odborné péče ve vztahu k zákazníkům a nedostatečné kontrolní mechanismy, a ještě téhož dne Komise podala trestní oznámení pro porušování povinností při správě cizího majetku na statutární orgány a členy dozorčí rady společnosti.

Když už ke zcizení zákaznického majetku v PI došlo, na společnost byl prohlášen konkurz a bylo zřejmé, že nebude schopna dostát svým závazkům, vstoupila do hry další státem zřízená instituce – Garanční fond obchodníků s cennými papíry (dále jen Fond).

Zákon o cenných papírech stanoví, že náhrada z Fondu se zákazníkům poskytne, pokud Fond obdrží oznámení Komise o neschopnosti obchodníka s cennými papíry plnit závazky vůči klientům.

Výplata náhrad z Fondu musí být zahájena nejpozději do 3 měsíců od ověření přihlášených nároků a stanovení částky nároku, nejpozději však do 10 měsíců od uveřejnění zmíněného oznámení o neschopnosti obchodníka s cennými papíry plnit závazky. Na žádost Fondu může Komise ve výjimečných případech prodloužit lhůty nejvýše o 3 měsíce.

Protože Fond vznikl poměrně nedávno a zákonné příspěvky obchodníků s cennými papíry do Fondu jsou naprosto nedostatečné vzhledem k výši již uplatněných nároků, není z čeho náhrady vyplácet. Zákon však naštěstí pamatuje i na tuto situaci: Jestliže prostředky Fondu nepostačují k vyplacení náhrad, poskytne 50 % potřebných prostředků do Fondu stát ve formě návratné finanční výpomoci a 50 % potřebných peněžních prostředků si Fond obstará na finančním trhu.

Zákon tedy na první pohled jasně stanoví, komu, kým, za jakých podmínek, v jaké výši a termínech má být vyplacena náhrada. Ve skutečnosti to tak jasné vůbec není. Protože fond prostředky nemá, stát s jejich poskytnutím otálí a nikdo na finančním trhu nechce fondu půjčit, začíná hra se slovíčky – tolik typická pro český právní systém, kdy se naprosto přehlíží smysl zákonné úpravy.

Popis mé další korespondence s Fondem a dalšími institucemi by překročil rámec tohoto článku, proto pouze zmíním klíčový problém pro zajištění investic do cenných papírů, na který jsem narazil. Jedná se o tento výklad zákona: to, že výplata dle textu zákona musí být zahájena ve stanoveném termínu, znamená, že pokud Fond vyplatí v termínu jednu korunu jednomu klientovi, svou povinnost splnil a lhůta pro vyplacení dalších náhrad už žádná není!

Protože jsem chtěl mít vysvětlení černé na bílém od osoby nejpovolanější, učinil jsem dotaz na Komisi ve smyslu, kdy a zda vůbec se uplatněné náhrady z Fondu dočkám. Z odpovědi Komise, která do písmene potvrzuje výše uvedené:

„Zahájení výplat neznamená úhradu celého nároku ani poukázání části náhrady všem dotčeným zákazníkům daného obchodníka s cennými papíry. Zákon o cenných papírech tedy opravdu stanovuje jen lhůtu pro zahájení výplat, ale neřeší, v jaké lhůtě má být poskytnuta návratná finanční výpomoc státu, ani situaci, pokud není poskytnut úvěr od banky. Zákon o cenných papírech dále nestanoví ani lhůtu pro vyplacení celkové náhrady jednotlivým poškozeným zákazníkům.“

Jediná pozitivní informace, která byla v odpovědi obsažena je, že

"u poškozených zákazníků, kteří mají v souladu se zákonem o cenných papírech nárok na náhradu z Fondu, je tento nárok ze zákona nezpochybnitelný.

Podle dosavadního vývoje situace však bohužel musím upozornit spíše na ustanovení zákona o cenných papírech, které uvádí, že

"právo zákazníka na plnění z Fondu se promlčí uplynutím 5 let ode dne zahájení výplaty náhrad z Fondu.

Zkusil jsem tedy oslovit veřejného ochránce lidských práv – ombudsmana. Odpověď z jeho kanceláře lze shrnout do věty, že Fond je institucí mimo působnost ombudsmana, a proto se záležitostí nemůže zabývat.

Více informací o ombudsmanovi a jeho působnosti viz www.ochrance.cz.

Asociace poškozených klientů Private Investors a Online Investor, sdružující velkou část poškozených klientů, se pokusila dopisem s žádostí o pomoc při získání zákonem stanovených náhrad oslovit mj. ministra financí Sobotku, ministra informatiky Mlynáře a dokonce i velvyslance a vedoucího delegace EK v České republice Ramiro Cibriana. Bohužel zcela bezvýsledně. Asociace se splnění nároků klientů domáhá soudně.

Věcí odkládané výplaty náhrad z Fondu se opakovaně zabývala i Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR. Její místopředseda Ivan Langr na základě podnětů „svých voličů“ opakovaně interpeloval předsedu vlády ČR Vladimíra Špidlu. Požadoval dosti ostře nějaké konkrétní vyjádření, kdy a jak hodlá vláda zmíněné problémy řešit. Odpovědi většinou nebyly příliš konkrétní a už vůbec ne upokojivé z pohledu poškozených klientů. Přístup vlády je zřejmý z těchto premiérových vět pronesených na 10. schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR dne 27. února 2003:

„Privátní investoři, resp. privátní společnosti vznikají a zanikají působením trhu zcela průběžně a vztah k vládě je v tomto směru nepochybně velmi volný.“ […] „Fond vznikl podle směrnice (Směrnice Evropské unie o záručních systémech pro investory – poznámka autora), která je zaměřena na ochranu investora, nikoli na garanci investic. Podle směrnice není stát povinen přispívat do fondu, je povinen pouze zajistit existenci systému. O to, aby systém fungoval, se musí starat jeho účastníci, což jsou obchodníci s cennými papíry“.

Tři bývalí manažeři PI byli na základě několika trestních oznámení obviněni z trestného činu zpronevěry ve výši 932 miliónů korun. Řízení se vleče, rozsudek je v nedohlednu a reálná možnost náhrady škody v trestním řízení je s ohledem na její výši prakticky vyloučena.

Konkurzní řízení v České republice obecně trvá dlouho a jeho efektivní výtěžek je v nejlepším případě několik procent z celkové výše uplatněných pohledávek. Případ PI je navíc komplikovaný, a tak, přestože byl konkurz vyhlášen již před více než dvěma roky, jeho výsledek rozhodně není na dohled. Pro okradené klienty PI je spíše důležité, že správkyně konkurzní podstaty se rozhodla v rozporu se zákonem o cenných papírech zahrnout do konkurzní podstaty i zákaznický majetek na účtech PI a tím de facto poškodila většinu klientů PI.

Na závěr alespoň trochu optimistická zprávu, kterou přinesly agentury 10. 7. 2003:

Stát půjčí garančnímu fondu makléřů – Klientům Private Investors po dvou letech dohadů svitla naděje na vypořádání. Vláda schválila půjčku Garančnímu fondu obchodníků s cennými papíry ve výši 181,8 milionu korun. Vratný úvěr stačí však jen na polovinu jejich nároků. Zda fond získá druhou půlku od bank nebo svých členů, je ve hvězdách.

V pátek 29. 8. 2003 jsem obdržel dopis, v němž mě Garanční fond informuje, že mezi 2. 9. a 2. 11. 2003 prostřednictvím České spořitelny vyplatí klientům Private Investors a Bradley, Rosenblatt & Co, jejichž nároky jsou nesporné, ověřené správci konkurzní podstaty a auditory, 50 % jejich nároku náhrady škody. Na víc Fond nemá peníze, a přestože požádal o úvěr všechny české banky, byl odmítnut a peníze nesehnal.