Potřebuje Evropa bankovní unii?

Každý z nás si jistě něco představí pod pojmem „měnová unie“. Co se však skrývá pod spojením „bankovní unie“? To si povíme v následujících odstavcích.

Potřebuje Evropa „bankovní unii“ jako podporu stávající měnové unie? Je vůbec reálné tento projekt uvést k životu? Nejenom tyto otázky vyvstávají se zvyšující se debatou o tom, jak zrušit souvislost mezi státy na periferii eurozóny, které jsou v problémech, a jejich bankami, kterou jsou na tom podobně.

V některých zemích, jako například v Irsku, banky poskytly tolik špatných úvěrů, že musely být zpětně zachraňovány vlastními vládami, které tím také stáhly dolů. Banky v Řecku a Itálii byly doslova přesyceny státními dluhopisy, jejichž hodnota však byla poškozena zhoršující se úvěrovou schopností země. A ve Španělsku, kam v současné době zamířila eurokrize, nastává poměrně podobná situace – banky poskytly příliš mnoho špatných úvěrů a poté navíc nakoupily příliš mnoho státních dluhopisů.

Jedno z navrhovaných řešení tohoto „incestního“ vztahu, které je mimochodem obhajováno i Mezinárodním měnovým fondem, zahrnuje vytvoření centralizovaného celoevropského systému pro regulaci bank, který v případě potřeby otevírá možnost uzavření bank a vyplacení jejich vkladatelů. Myšlenkou je, že by bylo na regionální banky nahlíženo jako na banky evropské, a to spíše než jako na španělské, řecké či italské. Pokud by se dostaly do problémů, neovlivnilo by to jejich vlády, což platí i z opačného pohledu. Tento krok by mohl pomoci celou eurokrizi snadněji řídit.

Zatímco teoretická myšlenka nápadu nese určité kouzlo, praxe směřuje spíše k tomu, že plnohodnotná bankovní unie není reálná. „Incestní“ spojení mezi vládami a bankami může být sice nezdravé, ale to neznamená, že se politikům úplně nelíbí. Národní dohled nad bankami dává politikům nejrůznější možnosti, jak se vměšovat do jejich ekonomik, a to se netýká pouze zemí v problémech. Relativně zdravé státy, jako Německo nebo Francie, by se nepochybně nechtěly vzdát práva vlastního dohledu a přesunout toto právo na nějakou nadnárodní dohledovou autoritu. Občanům v bohatých státech by se určitě také nelíbila myšlenka zachraňování bank ve zcela jiné části Evropy.

Další obtíž se dotýká faktu, jestli by taková bankovní unie měla jít pouze přes eurozónu nebo potažmo celou Evropskou unii, která zahrnuje také Spojené království, které je domovem největšího regionálního finančního centra. Británie by mohla namítat, že nechce být přivázána k systému, který je navržen tak, aby podpořil jednotnou měnu, které však není tato země součástí. Na druhé straně, pokud by země eurozóny pokračovaly ve vlastní cestě, jednotný trh v oblasti finančních služeb by se mohl rozpadnout.

Nehledě na politické praktiky, bankovní unie by nemusela vyřešit všechny stávající problémy. Zejména by vůbec nezastavila banky od vlastnění příliš velkého podílu státního dluhu. V posledních několika měsících dokonce nakoupily španělské a italské banky ještě více tohoto dluhu, a to s použitím levných peněz z Evropské centrální banky. To sice pomohlo s financováním jejich vlád, ale za cenu navázání osudů těchto bank ještě těsněji k osudu vybraných zemí. Postupem času by se vlády měly zbavit závislosti na regionálních bankách, ale není moc reálné, že se k tomuto kroku dojde rychle.

Znamená to, že je bankovní unie zcela špatnou myšlenkou? Ne tak docela. Nejdůležitější součástí by mělo být vytvoření celoevropského systému, jehož základní myšlenkou je umožnění insolventním bankám zkrachovat kontrolovaným způsobem. Pokud by akcionáři nedodali dostatek kapitálu, držitelé dluhopisů by museli vypomoci. Pokud by ani držitelé dluhopisů nedodali dostatek kapitálu (a možná i daňoví poplatníci), došlo by k aktivaci systémů pojištění vkladů a výplatám peněz vkladatelům. S takovým rámcem by vlády, jakou je ta irská, nemusely být v budoucnu ovlivněny problémy jejich bankovních věřitelů.

V dnešní době mnoha evropským zemím takový systém chybí a ty země, které ho mají, nespolupracují efektivně s ostatními. A co víc, až do nedávné doby se Evropská centrální banka odmítavě stavěla k myšlence, že by držitelé dluhopisů bank mohli být vystaveni potencionálním ztrátám. Nálada se však postupně mění. Evropská komise zveřejnila plány pro celoevropský systém v červnu. Dokonce i Evropská centrální banka začala vyslovovat tomuto systému podporu a vypadá to, že by návrh mohl začít nabírat na obrátkách směrem ke skutečné realizaci.

Druhou myšlenkou, která by mohla vést k úspěchu, je posílení evropských systémů pojištění vkladů. V současné době má každá země svůj vlastní systém. Jádro problému však spočívá v tom, že vkladatelé ve slabých zemích, mezi něž můžeme zařadit například Řecko, nemají jistotu, že jejich národní systémy pojištění vkladů mají dostatek peněžních prostředků na vyplacení jejich vkladů, takže jednou z cest ochrany vlastního majetku je převod těchto peněz do zahraničí.

Je příliš naivní očekávat, že například Německo bude souhlasit s celoevropským systémem pojištění vkladů, ale co například nějaký zajišťovací systém? Nicolas Veron z organizace Bruegel tvrdí, že Evropský stabilizační mechanismus (má pomáhat zemím eurozóny, které se dostanou do vážných rozpočtových problémů) by mohl poskytnout záchrannou brzdu národním systémům.

Závěr

Evropa není připravena na bankovní unii o nic víc, než je připravena na unii politickou. Nicméně podobné myšlenky ukazují, že je praktické omezit nezdravé spojení mezi bankami a vládami daných zemí. Evropa by se podobných myšlenek do budoucna měla držet. A jaký je Váš názor na bankovní unii? Jste pro či proti? Argumentovat můžete v komentářích pod tímto článkem a upřímně si troufám konstatovat, že univerzální pravda v tomto ohledu s největší pravděpodobností neexistuje.

Inspirace pro volný překlad článku nalezena na internetové stránce zpravodajské agentury Reuters.com.

Anketa

Přežije euro příštích pět let?

13 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 8. 8. 2012 14:36