Nahlédněte pod pokličku vysokorychlostního obchodování

Jakou cenu má dnes ušetřená milisekunda a proč obchodníkům překáží konečná rychlost světla? Jak se liší dark market a veřejné trhy? Kdo z toho všeho má zisk a co si o tomto způsobu vydělávání peněz máme myslet?

Michael Lewis, americký žurnalista specializující se na finančnictví, je poměrně znám i českým čtenářům – Jako blesk (v originálu Flash Boys) je jeho již čtvrtou česky vyšlou knihou. Po Big Short (popisuje byznys s americkými hypotékami, který se stal jedním ze spouštěčů poslední ekonomické krize) a Bumerangu (jakou podobu na sebe krize bere v různých částech světa, od Řecka po Island) se tentokrát zaměřuje na ještě aktuálnější záležitost, vysokorychlostní (vysokofrekvenční) obchodování.

Následující text není recenzí knihy, ale pokusem naznačit základní pozadí celého příběhu. Zcela pomineme tu část, která pojednává o počítačových kódech, open source, duševním vlastnictví a příběhu vzniku nové burzy. Samotný fakt, že všechny ty transakce probíhají automaticky, bez přímého řízení lidmi, a obchodují spolu algoritmy, není nijak revoluční. Už v 80. letech minulého století se na trhu s cennými papíry významně uplatňovaly různé programy pro správu portfolia. Vysokorychlostní obchodování představuje ale úplně jiný svět, opravdu nový – Jako blesk začíná v letech 2007–2009.

Od banánů ke kabelům

Začněme třeba u arbitrážního obchodování. Slovo arbitráž známe především jako synonymum pro mimosoudní řízení, obvykle kohosi poškozeného s českým státem, nicméně u burzovního obchodování je význam pojmu jiný. Pokud na dvou burzách existují v jeden okamžik různé ceny, vyplatí se současně (propojeně) zde nakoupit a tam prodat; přitom nemusíte vědět, s čím obchodujete, ani vás nezajímá, co se s cenou bude dít dále, důležité je mít pouze příslušnou informaci o rozdílu cen – včas, než se obě ceny opět srovnají.

Na tom, že stejná věc stojí na různých místech různě, není zase nic tak překvapivého, stačí se projít supermarkety. Nakonec dálkový obchod je odedávna založen právě na tom, že určité zboží má v různých oblastech různou hodnotu, kdesi v Tramtárii prodáte skleněnou bižuterii nebo Eskymákům banány. Zde ale musíte pro zisk převést hmotné zboží, na burze stačí pohnout s cennými papíry, respektive bity informace. Budete-li to dělat určitým způsobem, např. ve velkých objemech, rozdíl ceny výrazně převýší poplatky za obchodování a další náklady (tzv. transakční náklady). Ve velkých objemech obchodování se zde výrazně uplatní úspory z rozsahu (další oblíbený ekonomický termín) a na obzoru je miliardový byznys. Kdo chce takhle vydělávat, musí ale spojený nákup a prodej na dvou trzích provést jako první. Požadavky se pochopitelně zpracovávají v pořadí, v jakém do systému dorazí, takže ostatní mají smůlu.

Od toho se odvíjí touha po co největší rychlosti, spojená s budováním komunikačních tras (především optických vláken). Není poskytovatel jako poskytovatel a není jedno, kudy přesně vedou městem kabely, i miliontiny sekund hrají při vysokofrekvenčním obchodování důležitou roli. Ušetřit milisekundy při přenosu signálu mezi burzami v New Yorku a Chicagu stojí za to, aby se mezi místy razila nová cesta pro optický kabel, ať už to stojí stovky milionů dolarů a je kvůli tomu třeba se prokutat horským pásmem. Lewisova kniha začíná právě vznikem firmy Spread Networks (pro zájemce o IT a pamětníky: při vzniku Spread Netwokrks se angažoval i Jim Barsdale, bývalý výkonný ředitel Netscape Communications).

Není to zdaleka jediný případ tohoto druhu, kvůli pár milisekundám se pokládají nové kabely i na dno oceánu; pro pár desítek milisekund se vyplatí položit i nový podmořský kabel mezi Londýnem a New Yorkem (společnost Hibernia Atlantic). Obchodníkům bohužel stojí v cestě rychlost světla (hnidopišsky řečeno, spíše rychlost světla ve skle), což v rámci teorie relativity ani tak není největší rychlost možná, ale nejvyšší rychlost přenosu informace. S tím se dá hnout těžko, přitom zrovna informace je to, co vysokofrekvenční obchodníky zajímá.

Tady si můžeme udělat drobnou odbočku a položit si i otázku, zda by ostatní účastníci trhu měli být existencí vysokofrekvenčních obchodníků nějak popuzeni. Někdo vydělá miliardy zdánlivě za nic, někdo ne. Pobouření je pokrytecké, je to de facto stejná hra, jako se na finančním trhu hraje i jinak. Když si koupíte rohlík, vydělají (nebo mohou vydělat) na transakci obě strany. Naproti tomu prodaná akcie buď dále poroste, nebo naopak – v transakci lze tedy identifikovat vítěze a poražené, tentokrát jde o hru s nulovým součtem. Někdo byl chytřejší, někdo měl větší štěstí. Je to hra za účelem zisku, ovšem jak víme už od Adama Smithe, proto peče i pekař ten rohlík. Vysokofrekvenční obchodování se ničím neliší.

Arbitráží to nekončí

Přesto vysokorychlostní obchodování ostatní hráče na trhu ovlivňuje. Tok informací a možnost jich využívat se totiž projevuje i méně transparentně než u běžně chápané arbitráže. Pokračujme příkladem s rohlíkem. Pokud si v obchodě koupíte rohlík, ovlivní to jeho cenu? Ano, a to v tom smyslu, že stoupne poptávka a prodejce tak bude moci dejme tomu zkusit zdražit (samozřejmě v krajním zjednodušení). Důležité pro kupujícího ale je, že on sám už zaplatí cenu danou předem.

Na trhu s cennými papíry to ale funguje trochu jinak – obě strany deklarují v požadavku transakce spíše určité rozmezí a automatizovaný systém provozovatele burzy pak určuje, jak se nabídka s poptávkou protne. Po proběhnutí transakce se od sebe nabídka a poptávka mohou zase „odrazit“. Tento proces se může odehrávat buď na veřejných trzích (burzách), nebo na tzv. dark market. „Temný trh“ v tomto případě neznamená nic nelegálního ani apriori negativního. Pro velkého investora je např. výhodné nakupovat takto, protože na veřejném trhu by v reakci na skupování akcií ve velkém cena rychle vyskočila. Ať už ale probíhá obchodování kdekoliv, opět zde klíčovou roli hraje včasnost informace.

Víte-li, že do hry vstupuje poptávka a nabídka, můžete očekávat, jak se to vzápětí odrazí na ceně, a provést svůj vlastní krok. Kupující pak zjistí, že dle okolností platí víc – podle toho, kolik kupuje, ba dokonce i podle toho, kam dává při zadání transakce horní hranici akceptovatelné ceny. To by ostatní hráči na trhu ovšem vůbec neměli vědět, je to jen pokyn pro systém. Asi jako kdyby prodejce rohlíku upravoval cenu podle toho, jak velký vám na očích vidí hlad.

Původní jednoduchá arbitráž se nám tak zamotává. Ve hře jsou mnozí zprostředkovatelé, velké banky a další brokeři i samotní provozovatelé tržišť, kteří de facto často hrají proti svým klientům a „proti trhu“ obchodují ve vlastní režii. Kupující najednou zjišťují, že platí více, než jaká byla cena ve chvíli objednávky, a to i pro jednorázové transakce a i na temném trhu. I velcí investoři včetně wallstreetských a dalších bank (v knize příběh Royal Bank of Canada) vidí, že je někdo de facto oškubává, a to už pak pochopitelně není vnímáno neutrálně. V ekosystému vysokofrekvenčního obchodování se vynořují firmy, o kterých nikdo nikdy neslyšel a nikdo pořádně neví, co je předmětem jejich činnosti. Prostředí by zřejmě měli upravit regulátoři, nicméně regulace jen málokdy drží krok s vývojem nových technologií a mnohdy navíc svými úřednickými zásahy dělá více škody než užitku. Také těžko chtít po regulátorech, aby byli geniální: ve světě, kde spolu obchodují stále chytřejší algoritmy, se nevyzná skoro nikdo (a jistěže lze dodat: a kdo se vyzná, ten na svých znalostech zkusí hlavně vydělat sám).

Michael Lewis popisuje, jak lidé nespokojení se současným stavem obchodování („parazitními praktikami“, jak se tomu říká v knize) na to šli jinak. Pokusili se sehnat maximum informací a spojit se. Založili vlastní burzu deklarující pravidla obchodování tak, aby reagovala na nové techniky vysokofrekvenčního obchodování a chránila před nimi. Jak se zdá, tvůrci nové burzy přitáhli „klasické“ obchodníky a na svém záměru ještě slušně vydělali – jak praví podtitulek knihy, nejde o vzporu proti Wall Streetu, ale na Wall Streetu.

Lewis je k tomu, co popisuje, celkem kritický, příběh by se ale dal chápat i tak, že trh věci řeší sám, i když ne dokonale a nějakou dobu mu to trvá. Lze se jistě pohoršovat a volat po zákazech nebo např. daních z transakcí. Jenomže svět vysokorychlostního obchodování si zaslouží i mnohem vlídnější pohled. Ukazuje, že matematika může být k něčemu dobrá a i rybníce líných bankovních sumců se může dařit štikám. Při snaze o co největší přenosovou rychlost se navíc realizují obdivuhodné inženýrské projekty a třeba se vyvinou zajímavé technologie použitelné i v jiných oborech (nové síťové protokoly, metody komprese apod.).

Nakonec projekt Apollo také nepředstavoval přínos jen z hlediska kosmického výzkumu, nechme se tedy překvapit, co jako vedlejší efekt přinese vysokorychlostní obchodování. Pouze ta rychlost světla představuje, jak se zdá, překážku, na kterou veškeré miliardy prozatím nestačí…

6 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 20. 4. 2015 19:21