O cenách dluhopisů a peněžní iluzi

Člověk by ani neřekl, jak hodnotné může být jedno NE, jednoho muže.

Horký kandidát na post šéfa americké centrální banky Larry Summers předevčírem jedno takové NE řekl, když vzdal souboj o nástupnictví ve vedení Fedu, a globální zisky aktiv se dají měřit v desítkách miliard dolarů.

Fakt, že na informaci o tom, že v souboji o hlavu Fedu zůstala jen výrazná holubice v měnové politice, zareagovaly pozitivně trhy s rizikovými aktivy a především pak akcie, je v celku pochopitelný. Nicméně to, že na stejnou informaci, z níž vyplývá pravděpodobně uvolněnější měnová politika, zareagovaly pozitivně i vládní dluhopisy s dlouhou splatností, již tak intuitivní není. Uvolněnější měnová politika by dnes podle makroekonomických učebnic měla přinést vyšší míru inflace v budoucnu a to rozhodně nemůže být dobrá zpráva pro aktiva nesoucí pevné kupónové platby alias úroky.

Uvažování investorů je však v kontextu současné praxe měnové politiky řady vyspělých zemí daleko pragmatičtější. Trhy v podstatě vůbec nevěří, že bychom se v horizontu pěti až deseti let mohli dočkat výraznější inflace a tak se na ceny dlouhodobých dluhopisů dívají pouze skrze nabídku a poptávku. A v rovině tohoto uvažování je perspektiva, že v čele Fedu usedne holubice výbornou zprávou, neboť novou oblíbenou hračkou centrálních bankéřů jsou nákupy dluhopisů (financované faktickým tiskem peněz). Explicitním cílem je přitom podporovat prostřednictvím nákupů dluhopisů ceny aktiv a tím pomáhat celé ekonomice.

Tento model fungování měnové politiky přitom bude účinný do té doby, dokud bude trh věřit, že inflace v dlouhém období zůstane nízká. Z pohledu dnešních cen dluhopisů je přitom zcela irelevantní, zdali má trh ve svém odhadu budoucí inflace pravdu, anebo trpí klasickou peněžní iluzí.