Nepodceňujte faktor času při investování

Je dobré používat při vlastním rozhodování prvky pravděpodobnosti? Mohou vždy nízké úrokové míry motivovat společnosti k investicím? Nejen na tyto otázky budeme hledat odpovědi.

Představte si, že vám nabízím jednoduchý typ hazardu. Pokud hodíte klasickou kostkou o šesti stranách a padne vám nejvyšší možné číslo – tedy číslo 6, vyhrajete deset dolarů. V případě, že padne jakékoliv jiné ze zbývajících pěti čísel, ztratíte právě jeden dolar. Pravděpodobnost ztráty je vyšší, na druhou stranu při troše štěstí můžete vyhrát více peněz. Hráli byste se mnou tuto hru?


Autor: www.shx.hu

Ilustrační obrázek

Všeobecně přijímaný způsob rozhodování v těchto případech, původně rozvíjený francouzským matematikem Blaisem Pascalem v sedmnáctém století, je za pomoci pravděpodobnosti. Výsledkem bude vždy výhra nebo prohra, pokud si hodíte kostkou pouze jednou. Zkuste si ale představit, co by se stalo, pokud byste si hodili kostkou milionkrát. Otázka, která musí okamžitě nastat, je, co se stane v průměru.

Je zřejmé, že ztratíte dolar asi pětkrát ze šesti pokusů a deset dolarů vyhrajete asi jednou během stejného počtu pokusů. Přes velký hazard je průměrný výdělek 83 centů na pokus. Proto má tento hazard pozitivní „očekávaný“ přínos a stojí za to, i když je zisk bezvýznamný. Hrajte milionkrát a můžete si být jistí, že určitě vyhrajete. Ale tady je něco divného. Dejme tomu, že nabízím přesně stejný druh hazardu jen s tím rozdílem, kdy dojde k jeho zvětšení. Pokud hodíte šestku, tak nyní nevyhrajete jen deset dolarů, ale 10krát vaše aktuální celkové bohatství. V případě, že hodíte cokoliv jiného, ztratíte veškerý majetek. Váš očekávaný zisk je nyní mnohem větší, rovnající se 83 % vašeho aktuálního celkového bohatství. Stále chcete hrát tuto hru?

Ukazuje se, že většina lidí na druhý představený způsob hazardu nepřistoupí, i když by se jim musel v průměru mnohem více vyplatit, než první varianta hry. Proč tomu tak je? Většině z nás se jeví vložení veškerého bohatství do hry jako příliš riskantní. Intuitivně chápeme, že hození špatného čísla nese veliké (možná až nepodstupitelné) riziko, které by mohlo omezit naše budoucí možnosti a volby v životě.

Averze k riziku

Ekonomické teorie obecně připisují takové opatrné chování psychologii. Lidé jsou různě averzní k riziku. Někteří z nás mají větší averzi a někteří zase méně než ostatní. Je tu však zásadní chyba v tomto druhu myšlení, které se nevěnuje taková pozornost, ačkoliv vrhá dlouhý a pokřivený stín na všechno od teorie portfolia až po makroekonomii. Ekonomie, v návaznosti na Pascala, se dosud potýká s problémem v podobě času.

Každý, kdo čelí rizikovým situacím v průběhu času, a to je v podstatě každý z nás, se s nimi musí dobře poprat (v průměru) během toku času, kdy tyto události nastávají jedna za druhou. Svůdnou koncepcí pravděpodobnosti je, že odstraňuje tento aspekt historie a odhaduje průměrný přínos tím, že bere jeden samotný hazardní pokus, který má dva možné výsledky. To představuje svět rozštěpený konkrétními pravděpodobnostmi do světů paralelních, kde se jedna věc děje v každém z nich. Očekávaná hodnota neodráží průměr v průběhu času, ale bere možné výsledky bez použití tohoto časového faktoru.

Tento postup je tak povědomý, že většina z nás jej bere jako zřejmý způsob uvažování. To je však chyba. Jak fyzik Ole Peters z London Mathematical Laboratory ukázal v několika nedávných dokumentech, průměry v průběhu času a pravděpodobné výsledky nejsou stejné. Druhá možnost nabízí nebezpečně zavádějící návod k riskantním rozhodnutím. Obzvlášť pokaždé, když se rizika poklesu zvětší, skutečné výsledky zprůměrované v průběhu času jsou mnohem horší, než by očekávaná hodnota mohla předpovídat. I v nepřítomnosti averze k riziku zde mohou být matematické důvody pro neochotu k podstoupení hazardu, a to navzdory pozitivním očekávaným odměnám.

Co tedy s tím? Předpoklad rovnosti těchto různých průměrů, technicky známý jako předpoklad „ergodicity“, je považován za daný ve většině soudobé ekonomie. To dělá matematiku jednodušší ve finanční teorii portfolia, která ovlivňuje nespočet investorů a rámce pro navrhování regulací, které by udržely finanční rizika na přijatelných úrovních. Bohužel, tato chyba systematicky podhodnocuje běžná rizika.

Trhlina v jistotě

Může také dojít k povzbuzení příliš optimistických představ o schopnosti ekonomiky dostat se z krize. Například ti, kteří podporují politiku fiskálních úspor, věří, že společnosti ve snaze maximalizovat vlastní zisk budou přirozeně řídit ekonomiku zpátky ke stabilnímu růstu. Vývoj ekonomiky se vrátí zpět, pokud budou mít společnosti a jednotlivci jistotu, že se jejich investice vyplatí. Pokud tomu však skutečně je, proč neinvestují společnosti globálně, když jsou úrokové sazby na historických minimech? Co je drží zpátky?

Poměrně zřejmou odpovědí je možné riziko poklesu, které představuje jistou zdrženlivost, což je zcela rozumné, pokud žijeme v reálném světě, kde na čase záleží. Takové chování je v podstatě rozumné v rámci „bilanční recese“ (balance-sheet recession). Tento termín poprvé použil Richard Koo, hlavní ekonom Nomura Research Institute, k popisu, co se stane poté, když velké bubliny na trzích prasknou a ponechají společnosti až po uši v dluzích. Aktiva společností následně mohou mít nižší hodnotu, než jejich závazky. Nízké úrokové míry nepodpoří půjčování, a to ani k financování investic s pozitivní návratností, protože společnosti potřebují splatit vlastní dluhy a bojí se, že by mohly zkrachovat úplně.

Bohužel, chyby v rozboru, které jsou zakotveny v základních teoriích, se mohou nakonec stát chybami v intuici milionů lidí vzdělaných pomocí nich. Je ironií a trochu alarmující, že tolik z našeho přemýšlení je založeno na aspektech myšlenek Pascala, které jsou dosud z velké části neprobádané.

Anketa

Investujete do akcií?

Inspirace pro překlad originálního článku od Marka Buchanana

3 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 8. 11. 2013 16:31
Zasílat nově přidané názory e-mailem