Nečinnost ECB a lepší americká data mohou přitížit dluhopisům

Závěr tohoto pracovního týdne by měl být hezkou ukázkou toho, v jak odlišné pozici se nacházejí centrální banky v USA a v eurozóně.

Zatímco v USA centrální bankéři již jeden po druhém odkrývají karty servírující názory na to, kdy přijde čas zvýšit úrokové sazby (konsensus směřuje k 1. polovině roku 2015), pak ECB řeší přesně opačný problém.

Inflace v eurozóně totiž v březnu propadla na pětiletá minima (0,5 % meziročně), což i uvnitř bankovní rady ECB opět vyvolalo debatu, zdali není zapotřebí měnovou politiku uvolnit. Návrat této diskuse je však po zkušenosti z předchozích dvou měsíců poměrně překvapivou záležitostí, neboť jestli byla příležitost měnovou politiku uvolnit, pak to bylo zejména na minulém zasedání. Na počátku března totiž ECB publikovala novou makro-prognózu, která jí signalizovala, že inflace bude výrazně pod jejím cílem dokonce i v roce 2016.ECB však i takto silný podnět před měsícem ignorovala a ústy svého prezidenta spíše komunikovala fakt, že oživení v eurozóně zvolna postupuje. Bylo by tedy s podivem, kdyby Draghi a spol. o měsíc později otočili o 180 stupňů. Očekávejme tedy pouze spíše posun v rétorice (holubičím směrem).

Dodejme, že setrvání ECB v pozici mrtvého brouka se nemusí příliš líbit trhům dluhopisů, které již teď začínají mít starosti s přitvrzováním názorů centrálních bankéřů z Fedu, přičemž výprodej mohou eventuálně urychlit i dobrá čísla z amerického trhu práce (zítra). Ztráty dluhopisů ve vyspělých zemích, tak mohou do jisté míry kompenzovat zisky akciových trhů, které prakticky neustále rostou. Ztráty, které pak trhy dluhopisů utrpí, mohou bolet více, než tomu bývalo před finanční krizí. Zatímco podíl tržní kapitalizace akciových trhů na světovém HDP je dnes přibližně stejný jako v roce 2007, tak podíl obchodovatelných vládních dluhopisů (na světovém HDP) vzrostl za šest let o 20 procentních bodů.