Nadšení ze zvýšení úroků v Turecku vyprchalo

Při pohledu na aktuální tureckou liru, která je v zásadě ještě slabší než před včerejším razantním zvýšením úroků, by člověka mohlo napadnout, k čemu to vše vlastně bylo?

Turecká centrální banka sice zvýšila oficiální úrokové sazby o 4–5 procentních bodů, avšak liře tím k silnějšímu kurzu stejně nepomohla. Jak však praví klasik: výše položená otázka je špatně položená otázka. Správně položená otázka by měla znít, co by se s tureckou lirou stalo, kdyby centrální banka neudělala vůbec nic? V takovém případě by volný pád liry pokračoval, a ta by sebou táhla rychle dolů i ostatní emerging markets. Možná, že pokud by výprodej akceleroval již v průběhu včerejšího dne, tak by se nad hrozbou kolapsu některých emerging markets zamyslelo i vedení americké centrální banky a jistým způsobem by to zmínilo ve svém včerejším rozhodnutí.

To jsou však “kdyby”, ke kterým nedošlo a tak se Fed plně soustředil na fundamenty americké ekonomiky, které velí k tomu měnovou politiku dále normalizovat. A právě silnější fundamenty jsou to, co dnes současnou americkou ekonomiku odlišuje nejen od většiny emerging markets, ale také od americké ekonomiky roku 2007. Pevnější základy konjunktury tažené nejen poptávkou, ale i nabídkou (růst produkce plynu, přetahování hi-tech výrob z Asie zpět do USA) dovolují Fedu konečně opatrně utahovat měnovou politiku. O tom, že (ostatně jako vždy) bude tento proces pro některé ekonomy a především trhy navyklé na levné dolary bolestivý, pochyboval málokdo. Jen se na to možná ve všeobecném okouzlení z BRICS a podobných zkratek trochu pozapomnělo.