Na návštěvě v kuchyni tištění peněz

Jak již z kuchyně Evropské centrální banky (ECB) delší dobu zaznívalo, bude spuštěn program kvantitativního uvolňování v podobě tištění peněz na nákup dluhopisů.

Od března 2015 by tak mělo na nákup dluhopisů každý měsíc ze strany Evropské centrální banky (ECB) směřovat 60 mld. EUR. Program by měl trvat nejméně do září 2016, nebo „dokud neuvidíme trvalé úpravy ve směřování inflace“. Utraceno by mělo být okolo 1,1 bilionu eur, a to už je přece velká suma, aby zamíchala kartami a přinesla hospodářskou spásu. Pokud se ale podíváme na následující graf, zjistíme, že z pohledu celkové velikosti nafouknutého bilančního měšce centrální banky se vlastně nic nového neděje – aktiva v držení měnového eurosystému se zvýší na hladinu maxima z roku 2012. Co by se mělo změnit, je struktura aktiv, v rámci nově vyhlášeného programu má být nakupován vládní dluh, cenné papíry zajištěné aktivy a kryté dluhopisy.


ZDROJ: bloombergview.com

Bilance ECB

LTRO, CBPP, SMP a další dříve vyhlášené programy evropského QE

Programy QE v eurozóně nejsou ničím novým, od roku 2009 jich bylo vyhlášeno více. Jak je zřejmé z následujícího grafu, názvy programů se pyšní různými zkratkami, které jsou nesrozumitelné a matoucí. Jak vtipně komentoval Ondřej Houska pro Český rozhlas, politik nebo analytik může pronést třeba následující větu: „Je potřeba spojit EFSF a ESM, protože zatím se situace v eurozóně stabilizovala jen díky LTRO. A to přesto, že ECB omezila svůj SMP." Kdo neví, že LTRO a SMP jsou názvy programů kvantitativního uvolňování a EFSF a ESM pak označení pro stabilizační mechanismy tzv. eurovalu, sdělení nemá šanci pochopit a bude z toho asi zmaten.

Historie evropského kvantitativního uvolňování

Pod pokličkou QE

Nahlédnout pod pokličku kvantitativního uvolňování (QE) a pochopení toho, co se v hrnci vaří, vyžaduje nemálo studia. V učebnicích se o tom (zatím) nepíše, spadá to do oblasti receptů nových a netradičních politik. Otevřeme-li učebnici ekonomie a budeme číst o působení centrální banky na ekonomiku, dozvíme se, že snížení úrokových sazeb dokáže dát hospodářství injekci a povzbuzení. Úvěry zlevní, bude se více půjčovat a kola ekonomiky se roztočí. Jenže co když vyhlašované úrokové sazby narazily na nulovou hranici? S tím učebnice jaksi moc nepočítají, ale i tak existují možnosti, jak lze z moci úřadu realizujícího měnovou politiku zasáhnout.

Jednou takovou možností je právě kvantitativní uvolňování, v lidové mluvě označované jako „tištění“ peněz. Nemusí jít nutně o tiskařský lis, ale v dnešním virtuálním světě může jít i o jeho elektronický ekvivalent. Stačí několika kliknutími a uložením do databáze vytvořit nové peníze a nakupovat třeba vládní dluhopisy nebo jiná finanční aktiva. Mávnutím kouzelného proutku tečou do systému nové peníze, které mohou být utraceny a investovány, ekonomika dostane růstový impuls. V odezvě na celosvětovou krizi se právě díky programům QE realizace měnové politiky od základů změnila. Následující graf poskytuje pohled na skutečnost, že tlačítko kvantitativního uvolňování stisklo mnoho významných centrálních bank.

Nafouknutí bilancí centrálních bank. Zdroj: Davies, G.: Bank of Japan opens the floodgates
Autor: Radovam Novotný

Nafouknutí bilancí centrálních bank. Zdroj: Davies, G.: Bank of Japan opens the floodgates

Dříve nemyslitelné nafouknutí bilancí centrální banky se tak stalo (regulérním) nástrojem měnové politiky. Mainstreamovým konsensem se stalo, že velké šoky mohou vyžadovat masivní intervence na úvěrových a kapitálových trzích a tomu odpovídající expanzi bilancí centrálních bank. Centrální banky často zvyšují své rozvahy agresivně, co bývá zdůvodňováno potřebou předejít nedostatku likvidity ve finančním systému a sklouznutí do kaskády insolventnosti.

Přebírání dluhu centrální bankou má také podpořit oživení ekonomiky a zaměstnanost a působit proti deflační spirále, kdy klesající hodnota zástavy (kolaterálu) a setrvávající nominální hodnota dluhu způsobuje problémy. Proti argumentům obhájců QE lze ovšem postavit komentáře kritiků. Problémy nejsou řešeny, ale zametány pod koberec, předlužení se skrývá v bilanci centrální banky a čeká se na spásu.

Písmenková polévka v hrnci evropského kvantitativního uvolňování

Standardním nástrojem měnové politiky, o kterých se v ekonomických učebnicích dozvíme, jsou tzv. refinanční operace. Tyto se označují magickým označením „repo“ operace. Když centrální bankéři určí, že v bankách a finančním systému je zbytečně dost peněz (likvidity), mohou začít tyto peníze odsávat. Použijí k tomu právě repo operace, začnou uzavírat se soukromými bankami něco jako krátkodobé termínované vklady (14 dní).

Soukromá banka tím vydělá úrok daný „repo sazbou,“ a centrální banka „do zástavy“ poskytne kolaterál v podobě cenného papíru. Pokud vznikne situace opačná a likvidita má být dodána, provedou se tzv. reverzní repo operace. Souhrnně řečeno, úřad centrální banky v rámci uskutečňování běžné měnové politiky uzavírá se soukromými bankami obchody, kdy výměnou za cenný papír (kolaterál) stahuje nebo dodává peníze. Aby to bylo trochu komplikovanější a pro laika nesrozumitelnější, v rámci eurozóny dostaly repo operace přezdívku MRO a hovoří se o nich jako o hlavních refinančních operacích.

Nyní už přichází řada na všechny ty zkratky z písmenkové polévky evropského kvantitativního uvolňování. Začněme LTRO, označením používaným pro program kvantitativního uvolňování v podobě cílených dlouhodobých refinančních operací. Když pro povzbuzení zamrzlého mezibankovního trhu v roce 2009 přestaly postačovat klasické repo operace, musela nastoupit zbraň silnější. Tou zbraní byl právě program LTRO, zbraň, kterou prezident ECB Mario Draghi pojmenoval jako Tlustá Berta – označení účinného kanónu používaného v době první světové války. Výměnou za kolaterál zde ECB dodává soukromým bankám likviditu, to na celé tři roky. Do rukou bank se tímto mohou dostávat peníze, které mohou téct do ekonomiky nebo vládních dluhopisů i kamkoli jinam.

Další program, zaměřený na nákup krytých (zajištěných, způsobilých) dluhopisů, doposud proběhl ve třech vlnách označovaných jako CBPP, CBPP2 a CBPP3). Má to být možnost podpořit konkrétní finanční segment trhu a zajistit financování bankovních domů v problémech nebo stabilizovat trh s cennými papíry splňujícími stanovené podmínky. Již ukončeným programem je i SMP, program zaměřený na trh s cennými papíry. Cílem bylo intervenovat na trzích s veřejnými i soukromými dluhovými cennými papíry v eurozóně. Z druhé ruky, tedy na sekundárním trhu, byly nakupovány státní dluhopisy problémových periferních zemí ve snaze zvrátit v důsledku dluhové krize stoupající výnosy. V souvislosti s tímto programem došlo k protestnímu odchodu německého člena rady ECB Jürgena Starka, který vyjádřil znepokojení nad tím, že se měnová politika nevyvíjí správným směrem. Kritika říká, že příčiny problémů se neřeší, a symptomy jsou hašeny netradiční měnovou politikou.

Snad největší pozdvižení ale způsobil program přímých peněžních transakcí OMT. Mělo jít o nákup dluhopisů členských zemí, podmíněný tím, že země splní jisté podmínky, jako je vstup do záchranného programu. I když žádná členská země o pomoc v rámci programu OMT nepožádala, došlo ke stabilizaci eura a poklesu výnosů italských a španělských dluhopisů. Němečtí ústavní soudci iniciovali u Evropského soudního dvora prověření, zda tento program neporušuje legislativu (rozhodnutí doposud nepadlo).

V přehledu z dosud vyhlášených programů kvantitativního uvolňování z kuchyně ECB nám nyní chybí ještě program nákupu aktiv krytých dluhopisů (ABSPP). Záměrem tohoto programu je podnítit soukromé banky, aby poskytovaly nové půjčky. Bude-li centrální banka nakupovat cenné papíry zajištěné aktivy (ABS), mohou tyto „zmizet“ z rozvah soukromých bank a tyto získají likviditu použitelnou třeba pro úvěrování. 

widgety

Všichni za jednoho a jeden za všechny?

Centrální banky napříč světem v posledních letech realizovaly masivní uvolnění měnové politiky, souhrnně označované jako kvantitativní uvolňování (QE). Vládní dluhopisy ve velkém nakupuje jak americký FED, tak britská BoE, nebo japonská BoJ. V případě eurozóny je ovšem situace takového uvolňování komplikována tím, že se jedná o měnovou unii více nesourodých zemí. Eurozóna má specifické institucionální uspořádání a existují zde unikátní komunikační a politické problémy. Podle nově vyhlášeného programu odkupu dluhopisů ECB a národní centrální banky nebudou kupovat více než třetinu vydávaného dluhu země – a to není málo.

Je ale zřejmá snaha o vyvarování se, aby dluhy problémových zemí zaplatili všichni ostatní, jednotlivé národní centrální banky zemí eurozóny mají převzít větší díl zodpovědnosti za ztráty z neplnění nebo restrukturalizace svého státního dluhu. I tak na Světovém ekonomickém fóru v Davosu německá kancléřka Angela Merkelová vyjádřila obavy, že by QE mohlo zmírnit naléhavost, aby jednotlivé vlády zrevidovaly své ekonomiky.

1 názor Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 10. 2. 2015 6:13