Na krizi se zahojí hlavně spekulanti a banky

Tak jako Španělsko dokázalo prohýřit zlato dobyté středověkými výpravami, podobně se to může přihodit dalším. Chyby pak zaplatí občané.

V první části jsme se věnovali pádu římského impéria a hledali jsme společné charakteristiky se Spojenými státy. Nyní se podíváme na historii zlata do období sjednocené španělské koruny. 

I po zániku římské říše se touha panovníků získat zlato nesnížila. Produkce zlata v 15. století vysoce poklesla. Dle odhadu historika Johna Daye poklesly zlaté zásoby v letech 1340–1460 o 50 %. To se však mělo brzy změnit.

Příběh, který změnil tehdejší svět

V roce 1487 vyplul z Lisabonu Portugalec Bartolomeo Diaz (1450–1500), který měl dosáhnout Indie obeplutím afrického kontinentu. Bohužel to nezvládl. Nakonec to dokázal až Vasco de Gama, který v roce 1497 doplul do Indie. Portugalsko disponovalo těmi nejlepšími mořeplavci. Bohužel si portugalská koruna  nechala ujít svou historickou příležitost, která se jí nabízela. 

Velkým idealistou byl totiž také Kryštof Kolumbus, který sám značnou část svého života prožil v Lisabonu. Byl to vizionář a v hlavě se mu rodila šílená myšlenka. Indii bylo možné podle něj dosáhnout obeplutím Atlantického oceánu. Zkusil to nejdříve u portugalské koruny, tehdy reprezentovanou králem Janem II (syn slavného Jindřicha Mořeplavce), který Kolumba odmítl. Jeho požadavky totiž byly vysoce nestandardní. 

Chtěl okamžité povýšení do šlechtického stavu, jmenování námořním admirálem, místokrálem a guvernérem objevených teritorií a 10% podíl ze všeho zlata, co se zde získá. Isabala Kastilská, vládkyně Kastilie, také jeho návrh odmítla. 

Mezitím ho odmítla i anglická a francouzská koruna. Královna Isabela se po třetím odmítnutí nakonec smířila, že tento drzý Janovan nejspíše nic jako odmítnutí nez­ná. Isabela navíc měla také vedle sebe šílené poradce, kteří jí přemlouvali, že by to nemusel být zas tak špatný nápad. Kolumbus mohl vyrazit. 

Jeho plavba ho vedla až k ostrovu San Salvador, kde mezitím směňo­val korálky a čepice za zlato, což byl nepochybně výdělečný obchod. To však nestačilo splnit rozkaz Ferninanda II. Katolického: „Sežeňte mi tolik zlata, co je v lidských silách, děj se co děj – sežeňte zlato“. Podnikl čtyři výpravy a jeho riskantní výlety daly impuls novým dobyvatelům. Lidé jako Vasco Núñeze de Balboa, Francisca Pizaro a Hernardo Cortes změnili španělské dějiny. Španělsko se stalo nejbohatší velmocí.

Dějiny plenění a zlaté nenasytnosti 

Zajímavý je příběh Francisca Pizarra, který byl činný u Inků, kde zajal jejich vládce Atahualpu a to se svými  200 věrnými vojáky. Sám Atahualpa byl šokován španělskou touhou po zlatě a navrhl Pizzarovi, že během dvou měsíců naplní místnost, ve které je uvězněn, zlatem. To se povedlo a velká část z tohoto zlata byla vytavena do zlatých mincí. Vytavilo se celkem 1 326 539 pesos, což by v roce 2004 odpovídalo částce 270 milionů dolarů. Tehdy se odhadem jednalo o 5 tun zlata, což údajně bylo více, než kolik se v tehdejší době vytěžilo v Evropě za celý rok. (Při současné ceně zlata ve výši 52 500 dolarů za kilogram by se ale mělo jednat o  2 622 500 00­0 dolarů) 

Pizzarovi muži však nechtěli  Atahualpu os­vobodit. Čekal ho proto smutný osud. Po vynesení rozsudku insce­novaným soudem Atahualpa údajně Pizzarovi řekl: Co jsem udělal, co udělaly moje děti, že mi je určen takový osud? A ještě k tomu z tvých rukou, od tebe, s nímž jsem se rozdělil o všechny své poklady, od tebe, který jsi z mých rukou měl jen dobrodiní! Následně po přijetí křesťan­ské víry zemřel stětím hla­vy.

Zlato zaplavilo celou Evropu 

Španělé postupně obsadili velkou část Latinské Ameriky. Jejich choutky po zlatě měli uspokojit místní obyvatelé, kteří byli na otrocké práce poslání do dolů. Velká část z nich však tato muka nevydržela. Do jižní Ameriky proto mířily lodě s černými otroky, který v dnešní době tvoří například v Brazílii nezastupitelnou etnickou menšinu. 

Inflační zlato nic moc dobrého Španělsku nepřineslo. Španělsko nedokázalo zlato proměnit v produktivní kapitál, místo toho ho utápělo ve spotřebě.

Velké množství stříbra a peněz představovalo odjakživa osudný jed pro republiky a města, neboť ty pevně věří, že v penězích naleznou svou oporou. Ale to není pravda. To, co nám skýtá obživu, jsou obdělaná pole, pastviny a rybáři, řekl španělský pozorovatel Pedro de Valencia v roce 1608. 

Jiný španělský pozorovatel zase nepřímo určil to, co dnes ekonomové nazývají obchodním deficitem. Rolníci zahodili pluhy, oděli se v hedvábí a jejich mozolnaté ruce změkly. Řemeslníci se tváří jako šlechtici… a vykračují si pyšně po ulicích sem a tam.

Problémem bylo také vyhoštění Židů a Maurů, kteří tvořili většinu vzdělaného obyvatelstva ve Španělsku. Řádění španělské inkvizice zabránilo dalšímu růstu a pokroku. K tomu imperi­ální ambice této velmoci jen vedly k obrovskému ná­růstu válečných výdajů. Represivní taktika španělské koruny se taktéž nevyplácela. V Nizozemsku propukala povstání, jejichž potlačení bylo obrovsky nákladné. 

Nové peníze vytvořily jen iluzi bohatství­. Bohatství, kterého využívala španělská koruna nehospo­dárně a které vlastně vedlo k úpadku celého Španělska. 

Vyřeší inflační politika naše ekonomické problémy?

Inflace je údajně zdravým znakem ekonomiky, tvrdí nám někteří ekonomové. Centrální banky záměrně jednání tak, aby docílily urči­té inflace a často jí trochu přestřelí. (Koneckonců, to může být i případ naší centrální banky, která počítala v roce 2008 s 4% inflací, nakonec jsme se však dočkali inflace ve výši 6,3 %). Čeho bychom se měli podle některých keynesiánských ekonomů bát, je propuknutí deflace (záporné inflace). Konec­konců podívejte se, jak to vypadá v Japonsku, tam kvůli tomu mají ztracenou dekádu, to se nesmí u nás opakovat, tvrdí nám nepřímo například ekonom Paul Krugman. 

Když se však podíváme na vývoj cen ve Spojených státech v průběhu 19. století, vidíme, že deflace byla rozšířeným jevem. Pokud nepočítáme období občanské války (docházelo k tištění papírových peněz), ceny v dalších období vlivem rostoucí produktivity klesaly. Svého minima dosáhly před založením Federálního rezervního systému. Žádná inflace neexistovala, přitom Spojené státy se postupně stávaly jednou z hlavních velmocí na světě. 

Vývoj cenové hladiny v USA

Podporuje bohaté, ohrožuje chudé 

Vysoká inflace také vede k přerozdělování bohatství. Lidé, kteří dostanou nově natištěné peníze jako první, jsou ve výhodě, neboť můžou zboží nakupovat za staré ceny. Nové ceny budou muset zaplatit nízko či středně příjmové skupiny, které nejspíše získají peníze až jako poslední. Nehledě na to, že značnou část svých úspor mají v konzervativních produktech, které jsou nejvíc ohrožené inflací. 

To dokládá i Giniho koefi­cient, který ekonomům slouží k měření příjmové nerovnosti. Latinskoamerické země, které si prošly obdobím vysoké inflace, jsou charakteristické tím, že zde existuje vysoká příjmová nerovnost. V současné době je vysoký Giniho koeficient v Číně. Klepto­kratická povaha ekonomika a dominantní úloha politické třídy společně s úvěrovou expanzí ze strany státních bank spřízněným podnikům, vede jen k obrovské příjmové dispro­porci .Čtete také: Číně hrozí největší bublina na světě, vznikají v ní města duchů 

Bohužel inflace taktéž vytváří iluzi bohatství, kdy jsou nesprávně alokované peníze do investic, které se až v časech splasknutí bubliny ukážou jako vysoce špatné (toxické). To může být příklad i nemovitostí bu­bliny ve Spojených státech nebo Španělsku. Zdálo se, že obě ekonomiky se můžou těšit nízké nezaměstnanosti, zvyšování reálných mezd a nízkých úroků. Povolené úvěrové kohoutky ze strany komerčních bank také podporovali politici (v případě USA ještě za časů Clintonovy administrativy), čímž se dopady krize ještě znásobily. 

cestovko

Závěr 

Peníze bohatství ne­vytváří, je to usilovná práce jednotlivých lidí, kteří svou prací zvyšují ekonomickou vý­konnost. Řešení současné dluhové krize formou kvantitativním u­volňováním ne­boli vytváření nových peněz na záchranu zhýralých zemí a umělé přifukování peněžní zásoby nic moc dobrého nepřinese. Čtete více: Může opět nastat hyperinflace?

Řecko, Portugalsko, Španělsko se možná zachrání. Ale kdo to zaplatí? Občané významnou ztrátou kupní síly, tedy prostřednictvím takzvané inflační daně. Kdo na tom získá? Budou to nejrůznější spekulanti a banky, které získávají levné peníze.