Mají se Američané nejlépe od roku 1959?

Američané se mají nejlépe od konce padesátých let minulého století. Tedy alespoň pokud si jako bernou minci vezmeme index mizérie sestavený americkým ekonomem Arthurem Okunem.

Jeho index chápe jako zlo rovnoměrně jak inflaci, tak nezaměstnanost. V tuto chvíli především díky padající inflaci, která se v lednu přehoupla kvůli levnějšímu benzínu do záporu. I nezaměstnanost v posledních měsících překvapuje pozitivně.

Ne každý si ale myslí, že index mizérie věrně postihuje skutečnou situaci běžných Američanů. Míra nezaměstnanosti je totiž v mnoha ohledech zkreslená. Jednak tím, že větší podíl lidí pracuje na zkrácený úvazek a řada lidí dokonce z trhu práce odešla úplně – hledání práce vzdala (tito lidé se mezi nezaměstnané nepočítají). Současně v americké společnosti v posledních desetiletích výrazně narostly rozdíly v příjmech – dnes tedy platí daleko více, že není práce jako práce.

Vůči věrohodnosti inflace až tolik výhrad není. Někteří ekonomové ale věří, že Okunův index mizérie klade na inflaci až příliš velkou váhu. “Celý den přemýšlím o tom, zda nevyloupit banku nebo nezačít prodávat drogy“, řekl BBC 19letý španělský mladík Joe, který čtyři roky nemůže v okolí Sevilly najít práci. „Od nudy a depresí mi pomáhá jenom sport“ dodává. Pocity miliónů dalších Španělů bezesporu chápe bývalý centrální bankéř David Blanchflower, který tvrdí, že nezaměstnanost je o poznání větší neštěstí než inflace. Blanchflower tento poměr mění a říká, že nárůst nezaměstnanosti o jeden procentní bod zatíží spokojenost lidí zhruba čtyřikrát více než stejný nárůst inflace. Viděno touto optikou zatím v Americe zdaleka tak veselo není.