Krize naplno napadla jádro eurozóny; čas na to budovat záložní plány na rozpad měnové unie?

Vývoj na trzích dluhopisů v eurozóně již neodráží strach investorů z toho, že by některá ze slabších zemí mohla zbankrotovat, ale v současnosti již jde o vcelku jasně artikulovanou obavu trhů z rozpadu měnové unie.

Tyto tendence bohužel každým dnem zesilují, což potvrdila i včerejší aukce španělských pokladničních poukázek, kde nová vláda musela trhu zaplatit lichvářské úroky, aby je vůbec prodala.

Jedna věc je pochopitelně chování trhů, které mohou být (a často tomu tak je) stádovitě iracionální, druhá věc je ovšem jednání institucí, které musí velmi pečlivě monitorovat, zdali ta či ona měna má právo na existenci, neboť její zánik či spíše přeměna v jinou měnu může fatálně ovlivnit fungování takové instituce. V této souvislosti se přitom objevil na stránkách Wall Street Journal zajímavý článek, který hovoří o tom, že v New Yorku sídlící firma CLS Bank International, která provozuje největší platformu pro zúčtování měnových operací na světě, rozjela testy, jež mají fungovat jako záložní plány pro možnost, že se eurozóna rozpadne.

Situace je tedy vážná, byť zatím ještě ne zcela beznadějná. Každopádně čas na to, aby evropští politici spolu s ECB přišli s řešením, které by dostalo šířící se nákazu pod kontrolu, již prakticky vypršel. Jednou z variant, která jde minimálně správným směrem, je možnost zavedení společných eurodluhopisů pro eurozónu, což je řešení s níž má dnes vyrukovat Evropská komise. Odhlédneme-li od implementačních rizik, pak největší slabinou takového návrhu je především to, že s ním nesouhlasí Německo. To je ochotno eurobondy podpořit pouze v okamžiku, kdy se státy eurozóny zcela vzdají své rozpočtové suverenity. Možná, že na takový diktát by v dnešní svízelné situaci i některé státy měnové unie kývly, avšak je evidentní, že jen ratifikační proces by zabral měsíce, ne-li roky. Eurozóna však musí jednat v horizontu dní, maximálně týdnů.

Autor je analytikem ČSOB