Hlavní navigace

Je Evropská unie novým Sovětským svazem?

11. 11. 2011
Doba čtení: do minuty

Sdílet

Současná pozice Evropské unie se změnila. Je stále spolkem svobodných a dobrovolně spolupracujících zemí, nebo novodobým kolosem jako Sovětský svaz?

Tento text je názorovým vyjádřením autora. Redakce serveru Měšec.cz není jeho autorem a nemusí se ztotožňovat s obsahem názoru.

Bohužel druhá možnost je stále pravděpodobnější a poslední vývoj tomu jen nahrává. Pojďme se podívat na politické podobnosti.

Podobnost tu je

Významnou charakteristikou politického systému v Sovětském svazu byla existence jedné dominantní politické strany, která neměla žádnou opozici. I když v nejvyšším Sovětu existovalo několik názorových proudů, většinou se tupě přijímala stanoviska politbyra a existence tohoto „parlamentu“ byla jen formálního charakteru.

V Evropské unii je parlament volen demokraticky prostřednictvím členských zemí. Existuje zde několik frakcí, které si vzájemně konkurují.  Faktickou moc však drží Evropská komise, která hraje ústřední úlohu při politickém vývoji v celé Evropské unii. Parlament většinou přijímá to, co si komisaři usmyslí – podobně jako u tehdejší matky Rusi. Čtěte také: Podněstří: Neexistující stát s neexistující měnou

V Sovětském svazu největší moc držel generální tajemník, který nebyl volen občany a měl obrovskou moc. Evropané mají také svého generálního tajemníka. Je jím evropský prezident Herman Van Rompuy, který byl dosazen po přijetí Lisabonské smlouvy. Proces, při kterém byl zvolen, lze označit různě, rozhodně ho však nelze považovat za demokratický. 

Bohužel o jeho schopnosti plnit funkci evropského státníka, která má reprezentovat 500 milionů občanů ve všech členských státech a ekonomiku s největším objemem HDP na světě, panují značné pochybnosti. V zahraniční politice se jedná o šedou myšku a téměř neviditelnou osobu. Není divu, že jeho oponenti ho označili za muže s charismatem „mokrého hadru“ a je terčem nejrůznějších vtipů.

Hlavně být partajník

Kdo chtěl v Sovětském svazu dosáhnout významnější politické funkce, členství ve straně byla jedna z prvních věcí, kterou bylo nutné absolvovat. 

Bohužel dle stranického profilu současných vládnoucích představitelů Evropské unie se zdá, že se toho moc nezměnilo. Předseda Evropské komise José Manuel Barroso je bývalým maoistou. Tedy byl zastánce režimu, jehož představitel není nikdo jiný než Mao Ce-tung, který měl na svědomí pomocí svých šílených programů více než 50 milionů mrtvých.

Sám Barroso se nebránil používat stejných prostředků jako tehdejší nedemokratický režim v Číně: už jako mladý student snil o ozbrojené proletářské revoluci.  Je proto s podivem, že člověk, který uznával psychopatického člověka za svůj vzor (a možná jím sám je), dokázal dosáhnout tak vysoké veřejné funkce.

Bohužel profil dalších kandidátů není o nic lepší (viz video níže). Stačí se podívat na náš politický „píseček“ - většina lidí by nesnesla, kdyby v budoucí vládě zasedli komunisté. Přitom samotná nadnárodní Evropská unie je právě reprezentována současnými či bývalými komunisty!

Video: V nové komisi Evropské unie je minimálně 10 komunistů

Volba je jen jedna

Členové východního bloku museli splnit nařízení shora, i když často odporovala zájmům dané země nehledě na odpor občanů. Odpověď „ne“ z politických kruhů nepřicházela v úvahu a náležitě se trestala: buď sankcemi (západní svět), vyhrožováním (Jugoslávie), nebo přímo vojenským zásahem, což byl bohužel i náš případ.

Projevy vojenské síly v EU naštěstí nejsou. EU nemá společnou armádu, země jsou členové NATO, kde plní nejrůznější spojenecké povinnosti (často je vnímán jako velmi kontroverzní například zásah v bývalé Jugoslávii nebo Libyi).

Důležitý je jistý deficit demokracie, který se dle odpůrců plně projevil právě při příjímání Evropské ústavy a Lisabonské smlouvy. Nejdříve byla Evropská ústava předložena občanům ke hlasování prostřednictvím referenda. Tu však Francouzi (a poté další země) v demokratickém referendu odmítli.

Smlouva však mrtvá nebyla. Stačilo jediné -  změnit název a trochu zúžit text. Místo občanů však byla ke schvalování odeslána národním parlamentům.

Irští politici vycítili, že přece jen by o takových otázkách měli rozhodovat samotní občané. Lisabonská smlouva byla podobně jako Evropská ústava předložena ke schválení pomocí celostátního referenda. Čtěte také: Dluhopisy: současná situace mění konzervativní investici v bezcenný papír

To nedopadlo nijak překvapivě: v hlasování se Irové vyjádřili, že jsou proti této smlouvě. Evropští politici však toto hlasování neakceptovali, místo toho investovali obrovské peníze z kapes evropských daňových poplatníků na kampaň plnou propagandy a  zastrašování. Hrozili, že se Irsko vyloučí z Evropské unie, a to následně propadne do velké recese. Zastrašení občané v druhém referendu hlasovali pro přijetí a Lisabonská smlouva vstoupila v platnost.

dan_z_prijmu

Lisabonská smlouva byla však jen třešničkou na dortu oproti událostem, které následovaly. Slovenští daňoví poplatníci, kteří patří mezi nejchudší v zemích Eurozóny, se musejí skládat na německé a francouzské banky. K tomu se Evropská centrální banka, která má sloužit jako stabilní kotva, transformovala do politického instrumentu: tiskárny peněz. Ale o tom až příště. Čtěte více: Kam nás ženou nerozumné kroky světových centrálních bank?

Video: Evropská unie sovětských socialistických republik v podání Vladimíra Bukovského (s českými titulky)

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Nejčastěji se věnuje tématům z oblasti investování, financí a makroekonomie.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).