Je Argentina v problémech Argentiny nevinně?

Defaultem Argentiny bizarním způsobem vyvrcholila situace, do které se země dostala po předchozím krachu v roce 2001 a především po nedávném rozsudku Nejvyššího soudu. V této situaci je ale poměrně nevinně.

Defaultem Argentiny bizarním způsobem vyvrcholila situace, do které se země dostala po předchozím defaultu v roce 2001 a především po nedávném rozsudku Nejvyššího soudu. I když Argentina neplatí v investorském světě za zemi příkladností plnící stránky textů o zdravé hospodářské politice, v této situaci je – obzvláště s ohledem na svou pohnutou dlužnickou historii – poměrně nevinně.  Letos v červnu totiž Nejvyšší soud v USA poněkud zvláštně rozhodl, že Argentina nesmí – i když má peníze a dokonce i ochotu platit – zaplatit koncem července něco přes půl miliardy dolarů svým věřitelům aniž by plně zaplatila i „rebelům“, kteří v polovině minulého desetiletí odmítli konverzi dluhopisů, na které Argentina v roce 2001 defaultovala, a kteří se s Argentinou od té doby soudili. I když se Argentina a rebelové (většinou tzv. hedge fondy, kterým Argetina říká vroucně „supové“) snažili jednat, k dohodě nedošlo. Tento neobvyklý default je výsledkem.

Situace, ke které došlo, je klasicky špatným řešením v situaci, která nabízela i řešení dobré. Default totiž není ku prospěchu absolutně nikomu – rebelové nedostanou zaplaceno a budou se chtít nebo muset dále zdlouhavě, draze a s nejistým výsledkem soudit, Argentině se nejspíš alespoň částečně zhorší situace.  Z pohledu rebelů je momentálně jedinou šancí vynutit si konfiskaci majetku Argentiny jinde ve světě, o což se zřejmě pokusí – americký soud přikazuje Argentině zveřejnit informace o tom, kde a jaký majetek a pro jaké účely vlastní. Z pohledu Argentiny sice dojde ke zhoršení ekonomické situace (už teď je v mírné recesi, –0,8% q/q v 1Q14), to by však zdaleka nemělo být tak zlé, jako když v roce 2001 nezaplatila skoro 100 mld. dolarů, což byl v té době bezprecedentní státní bankrot. 

Teoretickou hrozbou jistě zůstává vyšší tlak na devalvaci (Argentina letos devalvovala peso již v lednu) a s tím související vyšší inflace, další pokles zahraničních devizových rezerv (lednová devalvace byla právě kvůli jejich poklesu) a vyšší náklady financování těch argentinských firem, které přístup na trh mají.   

Podstatnou hrozbou pak je i možnost aktivace klauzulí umožňujících předčasné splacení jiných dluhopisů; zatím se však zdá, že investoři jsou rozumní a netlačí na jejich aktivaci. K aktivaci CDS kontraktů sice došlo, objem je však malý a jinak se moc neděje – trh zůstává optimistický a chápe, že tohle není situace, která by byla důsledkem argentinské neschopnosti platit. 

Argentina totiž zcela jistě není dluhová mrtvola, kterou byla v roce 2001. Konec konců argentinské bondy se stále obchodují výš než po loňském výprodeji na rozvíjejících se trzích, který následoval poté, co trh přehodnotil výhled na FED, a výrazně výše než by odpovídalo obvyklému defaultu. Ani širší tržní nákazy se neobávám – argentinská situace je specifická a uměle vytvořená (navíc mimo Argentinu) a není projevem makroekonomických nerovnováh či symptomem širších regionálních problémů. Tohle prostě není asijská krize 90. let. Potenciál šíření nadto limitují i dvě další skutečnosti: fakt, že Argentina jako stát od roku 2001 není na dluhopisovém trhu a také momentální hlad po výnosu, kdy se španělský 10-letý dluhopis obchoduje pod 2,50%  a Ekvádor (zcela jistě nikoliv etalon platební morálky) prodává 6 let po defaultu 10-letý dluhopis za 8%.