Jak zdanit finanční sektor a s jakými následky?

Zdanit finanční transakce nebo finanční aktivity? Jaký je rozdíl v navrhovaných způsobech zdanění finančního sektoru z hlediska případných dopadů?

S ohledem na události z roku 2008 se v posledních letech ve vyspělých zemích stále častěji diskutuje otázka zdanění finančního sektoru. Navrhovaných způsobů existuje několik. V první řadě je třeba se ptát, jakému účelu by mělo zdanění sloužit. Teprve poté můžeme hodnotit, jakou nejlepší cestou se k onomu cíli přiblížit. 

Zmiňovaným cílem je především snaha zamezit nežádoucímu chování velkých hráčů na finančních trzích, a tím snížit systémové riziko. V souvislosti s volbou vhodné cesty k dosažení cíle je pak třeba zohlednit míru distorzního efektu na finanční trhy spojeného se zavedením daně, schopnost jednotlivých návrhů přispět k regulaci systémových rizik, nebezpečí přenosu nákladů na koncové klienty a v neposlední řadě výnosy z daně a technickou náročnost jejího zavedení.

Co přichází v úvahu?

V současnosti nejdiskutovanějšími cestami je daň z finančních transakcí (dále zkráceně FTT = Financial Transactions Tax) a daň z finančních aktivit (dále zkráceně FAT = Financial Activities Tax). Cílem tohoto textu je představit čtenářům výše zmíněné způsoby zdanění finančního sektoru spolu s krátkým náhledem na jejich historii, provést vzájemné srovnání obou metod na základě výše zmíněných kritérií a nastínit odlišnosti případných dopadů při jejich praktickém zavedení.

Historie

S původní myšlenkou na zdanění finančního sektoru přišel již roku 1936 John Maynard Keynes, který doporučoval zavedení daně z finančních transakcí národního charakteru. Ta by způsobila nárůst nákladů burzovních operací. Tím by je učinila méně atraktivními a způsobila by pokles spekulací na finančních trzích. Důvod byl jasný – Velká hospodářská krize. Keynes ale nezískal podporu, proto v roce 1972 přichází na „scénu“ James Tobin, který ovlivněn prací J. M. Keynese navrhuje zavést daň z měnových transakcí. Tzv. Tobinova daň by se vztahovala na všechny devizové (spotové) transakce. Proč se však oba ekonomové domnívali, že je vhodné zabývat se otázkou zdanění finančního sektoru a zároveň zdecimované trhy po depresi ještě tlumit regulací?

Oba vychází z Keynesova známého přirovnání investování na finančních trzích k volbě „miss sympatie“. Důsledkem přirovnání je fakt, že krátkodobý trader se neřídí fundamentální hodnotou aktiva, nýbrž uvažuje, jak průměrná většina (dav) odhaduje, jaký je průměrný názor na budoucí vývoj trhu. Keynes tak rozlišil krátkodobou spekulaci spojenou se snahou odhadovat psychologii účastníků trhu od dlouhodobých investic spojených s fundamentální hodnotou aktiv odvozené od předpokládaného výnosu během jejich životnosti. Byl toho názoru, že spekulace vždy převládne nad investicemi, a to obzvlášť pokud je obchodování nízkonákladové.

Kasino na finančních trzích

Finanční trhy se tak mění v kasino, kde se cena aktiv pohybuje v souladu se změnou nálad tržních účastníků a již neslouží jako relevantní zdroj informací o cenách aktiv. Dochází k neefektivní alokaci zdrojů a k makroekonomické nestabilitě, jak se tomu stalo ve 20. letech 20. století. Vysoce nákladné transakce by nutily tržní účastníky k dlouhodobým obchodům, a tím k posílení relace cen aktiv s jejich fundamentální hodnotou. 

Tobin se navíc domníval, že zvýšením nákladů na obchod dojde ke snížení volatility. Tento argument lze vyloučit empirickým pozorováním, neboť ke stabilizaci cen dlouhodobě nedochází. Jinými slovy, ceny aktiv mohou odrážet jejich fundamentální hodnotu, a přesto být volatilní. Dodnes však mezi ekonomy neexistuje shoda v otázce, jak moc je pro ekonomiku důležitá schopnost sekundárních trhů správně oceňovat aktiva. Podle některých ekonomů nehrají cenové informace ze sekundárních trhů nijak významnou roli pro ekonomický vývoj a stejně tak nemají podstatný vliv na reálnou alokaci zdrojů.

Po depresi v roce 1929 došlo k zostření regulace. V 70. letech začaly přísné podmínky postupně povolovat, což v roce 2008 vyústilo v další depresi, která se rovněž zapsala do historie. Je proto na místě se ptát, zda přísná regulace může zmiňovaným krizím předejít, nebo zda se jedná o shodu náhod. Je žádoucí finančním krizím předcházet, nebo se jedná o přirozený způsob vyčištění a obnovu trhů? Převládající názor v současné době je jednoznačně pro zpřísnění regulace. Samotné zdanění finančního sektoru a jeho částí je pouze jedním z mnoha regulatorních opatření.

Jaký je účel zdanění? 

Je dobré si položit základní otázku. Proč by měla být tato daň uvedena do reálného života? Důvodů najdeme hned několik. První dva uvedené souvisí se zvýšením příjmů státních rozpočtů, další pak s celkovou stabilitou ekonomiky.

Zvýšení daňových příjmů

Podle odhadů Evropské komise zavedení FTT v celé EU přinese ročně 57 miliard eur. O poměrnou část by se pak mohly snížit příspěvky členských států do rozpočtu EU (Návrh směrnice KOM /2011/0594).

Zajištění příspěvků finančního sektoru

Za posledních několik desetiletí dochází k nárůstu zisků ve finančním sektoru. Zároveň se také zvyšuje četnost a objem finančních injekcí do tohoto sektoru v průběhu krize. EU zastává názor, že jelikož nejsou transakce na finančních trzích zdaněny, může se tento problém opakovat. Navíc v porovnání s jinými sektory je právě ten finanční zdaněn nízce (na finanční transakce se nevztahuje DPH).

Tento výklad se však nezdá úplně silným. Načerpání dalších zdrojů na možnou budoucí pomoc ohroženým systémově významným bankám nebo celému bankovnímu systému je spíše vedlejší myšlenkou. Lepším důvodem by mohla být skutečnost, že daň z finančních transakcí bude limitovat negativní externality finančních transakcí. Jinak řečeno dojde ke snížení aktivity, která je zdaňována – dojde ke snížení počtu finančních transakcí. Některé finanční instituce přinášejí společnosti jako takové více toho špatného než dobrého, a to především v případě, kdy přispívají nějakou částí do systematického rizika finančního systému.

Zajištění stability finančních trhů

I když spekulace nejsou jediným faktorem ovlivňujícím volatilitu cen aktiv, mají na ni výrazný vliv. Nadměrným spekulacím by měla FTT zabránit, jelikož se odvádí z každého uzavřeného obchodu. Nejvíce se tedy dotkne těch, kteří uzavírají vyšší počet transakcí (například vysokofrekvenční obchodníci). Smyslem daně je zdražení, a tím omezení některých transakcí na finančních trzích, které se v poslední době ukázaly být riskantní a přispěly k destabilizaci bankovního systému. Tato daň však nezabrání nezodpovědnému bankéři dělat nezodpovědné bankovní operace. Co se týče vytváření „záchranných“ fondů pro případ potřeby, ty by naopak mohly snížit zábrany mnoha méně zodpovědných bankéřů pro dělání nepřiměřeně riskantních operací. K tomuto se používá oblíbený termín morální hazard.

Omezení negativních externalit finančního sektoru

Zastánci FTT spatřují hlavní riziko v nadměrné spekulaci a jejich snahou je zamezit krátkodobým investicím. Zastánci FAT cílí na jiný zdroj systémového rizika – špatně nastavené motivace! Ty jsou rovněž hlavním zdrojem negativních externalit. Krátkodobý zisk bez ohledu na riziko, zneužívání principu „too big to fail“, obchody typu „hlava vyhraju, orel prohraješ“. Díky těmto principům ve finančním sektoru platí, že s vyšším rizikem přichází větší zisky. Vysoké renty se považují za nepřímý důkaz zmiňovaného rizikového chování. Podstatná část rizika se přenáší na jiné subjekty, než jsou banky samotné. Regulační efekt FAT pro změnu motivací spočívá ve skutečnosti, že s vyššími zisky institucí a odměnami vrcholových manažerů poroste i daňové zatížení. Od určité hranice bude zdanění tak velké, že se bankám již nevyplatí podstupovat dodatečné riziko. Dani se budou banky schopny vyhnout pouze v případě, že udrží odměny a zisky pod určitou hranicí, která odlišuje nadměrně ziskové a rizikové aktivity od běžných. Tento proces by měl přispět k větší stabilitě finančního systému a především ke snížení negativních externalit v podobě přenosu rizika na jiné subjekty, než jsou banky samotné.

Zaměření na nadměrné odměny a zisky ve finančním sektoru evokuje otázku, proč byly doposud v tomto sektoru tak vysoké? Odpovědí se nabízí hned několik. Jednou může být odraz vysokých nákladů pro vstup nových konkurentů do odvětví. Nejpravděpodobnější se dle našeho názoru jeví skutečnost, že obchody v tomto sektoru měly (obzvlášť v posledních letech) charakter hazardní hry, kdy banka může vsadit cizí žetony a v případě výhry inkasovat peníze. V případě prohry však za žetony neplatí a nenese žádné náklady. V bankovní praxi to znamenalo, že zisky byly soukromé a náklady znárodněné. Náklady tedy nesl veřejný sektor, daňoví poplatníci a prakticky každý, kdo byl zasažen následnou ekonomickou recesí.

O znárodňování nákladů finančního sektoru se mluvilo často ve spojitosti s bailouty, jež po roce 2008 následovaly. Státy poskytovaly nemalé finanční injekce chřadnoucím bankám. Jaký má ale taková operace odraz v praxi? Státy touto injekcí chřadnoucí banky prakticky zakoupily a staly se tak jejich novými vlastníky. Soukromé banky byly přes odkup jejich akcií doslova znárodněny. Po zklidnění situace však státy začaly jednotlivé podíly opět rozprodávat soukromým subjektům. Často se ziskem! Bylo by jistě zajímavé zjistit skutečné dlouhodobé náklady vynaložené veřejným sektorem na záchranu bank po zohlednění zmiňovaných zisků z jejich následné privatizace.

Anketa

Měla by EU daň z finančních transakcí zavést?

Daň z finančních transakcí

Objem finančních transakcí roste velmi rychle a v posledních deseti letech dosáhl přibližně výše 70násobku světového hrubého domácího produktu. Finanční krize otřásla, ale nezahýbala s touto výší. Nicméně i přes tento fakt došlo ke zvýšení veřejné podpory a zájmu pro zdanění finančních transakcí jakožto kompenzaci za nasypání peněz („bailout“) do finančních institucí během finanční krize.

Zdanit finanční sektor se chystá také EU prostřednictvím daně z finančních transakcí (EU financial transaction tax – EU FTT). Původní záměr z roku 2011 počítal se zapojením všech 27 členských států do roku 2014. Současná situace je však taková, že pro daň z finančních transakcí se vyslovilo 11 členských států. Konkrétně je to Belgie, Estonsko, Francie, Itálie, Německo, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Slovinsko a Španělsko. Možnost daň zavést je však pro ostatní státy stále otevřená. Mezi odpůrce této daně patří především Velká Británie, Nizozemsko, Lucembursko a Švédsko. Tyto země se obávají především odlivu investorů, což je vzhledem k jejich významným finančním trhům oprávněná obava. Jejich trhy by se staly méně konkurenceschopné. ČR také zaujímá odmítavý postoj. Největší obavu má z přesunu nákladů na konečného spotřebitele (klienta), čímž by samotná daň pozbyla na smyslu.

Princip daně

Daň by se měla týkat nákupů a prodejů finančních nástrojů na organizovaných trzích prováděných finančními institucemi (banky, investiční fondy, penzijní fondy, pojišťovny, zajišťovny a podobné instituce), jako je např. obchodování s dluhopisy, akciemi, deriváty či měnami. Daň se nevztahuje na finanční transakce, jako jsou pojištění, hypoteční a jiné úvěry ať už fyzickým či právnickým osobám. Její charakter by měl být kumulativní – aplikovala by se při každém prodeji/nákupu aktiva. Inkaso daně by probíhalo na obou stranách transakce, tedy jak na straně prodávajícího, tak na straně kupujícího. Splatná bude tehdy, jakmile jedna ze stran, jež mezi sebou obchod uzavřou, bude mít sídlo v jednom z výše jmenovaných 11 států. Vztahuje se tedy na všechny transakce, jejichž místo původu bude v zúčastněném státě a to i přesto, že k jejich obchodování dojde v nějakém jiném státě.

Transakce s Evropskou centrální bankou a vnitrostátními centrálními bankami jsou ovšem z rozsahu působnosti vyloučeny, aby se zabránilo případnému negativnímu dopadu na možnosti refinancování finančních institucí či obecně na monetární politiku. (Návrh směrnice KOM /2011/0594).

Navrhované sazby daně

Minimální sazba FTT je různá pro každou skupinu transakcí. Skupiny jsou dvě, a to nákup a prodej akcií a dluhopisů a nákup a prodej ostatních derivátů:

  • akcie a dluhopisy: 0,1%,
  • deriváty: 0,01%.

Základem daně je hrubá částka transakce. EU stanovuje pouze minimální sazbu, což znamená, že její výši si může dále upravovat každý členský stát individuálně podle svého rozhodnutí. Může tedy daňovou sazbu zvýšit, nikoliv však již snížit.

Jaké jsou hrozby?

Jelikož daň přijme jen několik států EU, může být hlavním efektem daně nikoliv tok peněz do pokladny EU, nýbrž odliv finančních operací do jiných států, tedy tam, kde tato daň zavedená není (jejich náklady se vlivem daně nezvýší). Následkem toho může dojít k oslabení finančních trhů v Evropě.

Neefektivnost daně – některé státy mohou na dani vydělat méně, než jaké budou administrativní náklady na její zavedení,

widgety

Přenos nákladů na klienty – daň by tedy nezaplatily finanční instituce.

Předchozí odstavce byly napsány v rámci mé spolupráce s Helenou Hotárkovou a Honzou Nesvačilem a s jejich souhlasem následně použity pro Měšec.cz.

3 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 13. 10. 2013 14:03