Jak se z rakouské koruny stala koruna československá

Česká měna se po měnové reformě měla stát zárukou stability a úspěšného budoucího vývoje. Nikdo netušil, že pár let po zavedení měny se uznávané teorie zásadně změní.

Když v roce 1918 vznikla  Československá republika, měla většina občanů ve svých peněženkách a na svých vkladních knížkách rakouské koruny. V ekonomice nově odděleného československého hospodářství tak obíhaly rakouské bankovky. Protože Rakousko-Uherská banka tiskla  a uváděla do oběhu další a další bankovky, hrozilo oddělené ekonomice nebezpečí inflace. V zájmu nového státu bylo provést měnovou reformu a oddělit československou měnu od měny bývalého Rakouska-Uherska a jiných nástupnických stá­tů.

Tajné plány na oddělení měny

Prvním ministrem financí v Kramářově vládě byl Alois Rašín, který přišel s plánem měnové odluky a výměny peněz. V únoru 1919 předložil Rašín sněmovně návrh zákona, který ho zmocňoval k osamostatnění československé měny. Přípravy byly drženy v tajnosti  a v únoru 1919 byl na tajném zasedání Národního shromáždění Rašínův plán přijat. Utajovaná měnová reforma oddělující českou měnu měla proběhnout v březnu roku 1919 a měla být zahájena okolkováním bankovek a stažením části peněz z oběhu.

Plán pro stažení části oběživa a výběru majetkové dávky

Přijatá reforma šla cestou snahy o zhodnocení oddělené měny a podpoření kupní síly peněz. Součástí měnové odluky byla snaha napravit měnu stažením části oběživa, při kolkování měla být část předložených bankovek odebrána a stažena z oběhu.

Kdokoliv měl nějaké úspory a kapitál jinde než v podobě bankovního nebo spořitelního vkladu, musel se části svého majetku vzdát. Součástí úsilí o nápravu měny byla i majetková dávka, která měla v podobě daně z majetku zatížit i ty, kteří měli svůj majetek v podobě jiné než peněžní.

Kdo si tak dříve za své úspory a kapitál pořídil třeba nějakou nemovitost, znamenala pro něho reforma nutnost platit majetkovou dávku. Měnovou reformou se podařilo zabránit nekontrolovatelné inflaci, která by rozvrátila peněžní oběh a odmazala dluhy na úkor těch, kdo měli nějaké úspory a pohledávky.

kurzy (350x100)

Okolkování na území obíhajících bankovek

S provedením měnové odluky se čekalo do chvíle, kdy bylo území státu vymezeno a vojensky ovládnuto. Aby byl zamezen přesun rakouských bankovek z dalších nástupnických zemí, byly v době kolkování vojensky uzavřeny státní hranice.

Kolkování proběhlo v průběhu jednoho týdne, od 3. do 9. března 1919. Za okolkování byl placen jednoprocentní kolkovací poplatek a podle výše kolkovaných peněz se musela část peněz předložených k okolkování odevzdat. Kdo předložil peníze do výše do dvou tisíc rakouských korun, dostal po zaplacení jednoprocentního kolkovacího poplatku celé dva tisíce korun. Z částky, která převyšovala dva tisíce, byla polovina sumy odňata jako záloha na majetkovou dávku. Kdo předložil více než deset tisíc korun, bylo mu z předložených peněz okolkováno jen 25 %, zbytek byl odňat.

V průběhu kolkování nebyli věřitelé nuceni přijímat plnění pohledávek, které vznikly přede dnem měnové odluky. Peněžní ústavy po celý týden provádění měnové odluky nesměly přijímat vklady ani je vyplácet. Kolkovány byly bankovky o nominální hodnotě 10, 20, 50, 100 a 1000 K, platidla s nominální hodnotou jedné a dvou rakouských korun kolkována nebyla.

Nekolkovaná platidla byla později pašována mezi nástupnickými zeměmi podle toho, kde aktuálně ta která mince měla vyšší kupní sílu. Československo třeba zažilo příval rakouských dvacetníků, což nakonec přinutilo české orgány k vyhlášení devalvace jejich hodnoty. Dvacetihaléřová mince byla pak po devalvaci nadále uznávána jako desetník.

Vize v podobě zlaté měny

Vizí byl návrat měny ke zlatému standardu, česká koruna se měla stát silnou a žádanou měnou. Předpokládalo se, že proces měnové stabilizace bude z dlouhodobého pohledu završen vyjádřením koruny ve zlatě. Byla to doba, kdy směnitelnost peněz za drahý kov byla základem důvěry v peníze a peněžní i bankovní systém. V období po první světové válce bylo napravení měny a obnovení zlatého standardu cílem všech hospodářsky vyspělých evropských zemí.

Soudobý ekonom Cyril Horáček později vyjádřil směřování ke zlaté měně takto: Teprve až naše peněžní jednotka bude zlatou, to jest až bude zvláštním měnovým zákonem přesně určeno, jak veliký má obsahovati zlomek kilogramu zlata (jak se stalo také již v jiných státech), nabude také stálé hodnoty vnitřní a její mezinárodní kurs se bude automaticky pohybovati mezi horním a dolním bodem zlatovým, to jest bude samočinně ustálen v úzkých mezích dopravních nákladů zlatého kovu, jenž v celém světě má stejnou hodnotu. Proto zavedení zlaté měny s volnou směnitelností bankovek musí býti konečným cílem naší politiky měnové, jakmile k tomu budou dány ovšem nutné předpoklady, zejména dostatečná zásoba drahokovu, umoření státovkového dluhu, skutečná rovnováha státního rozpočtu a trvale aktivní platební bilance.

Koruna vznikla jako papírová měna

Okolkované bankovky byly považovány za nově platné, i když to byly jenom provizorní peníze. Protože se kolky staly předmětem padělání, přistoupilo se již v červenci roku 1919 k urychlené emisi československých státovek. Původně se nová československá měna neměla označovat jako československá koruna. Byla zvažována různá pojmenování, padaly názvy jako sokol, lev, hřivna, hrož nebo československý fran­k.

Při svém vzniku byla československá koruna papírovou měnou, neexistovala povinnost vyměňovat koruny za zlato ani za „zlaté“ devizy. Uskutečňovaná měnová a hospodářská politika v průběhu času vedla k postupnému růstu zlatých a devizových rezerv a československá měna se v průběhu času stala uznávanou měnou.

Správa měny a vznik centrální (cedulové) banky

Za účelem správy měny byl v březnu 1919 při ministerstvu financí zřízen Bankovní úřad. Tento úřad prováděl funkce při správě měny, která zpravidla patří centrální bance. Do budoucna se počítalo s použitím bankovního modelu spravovaného cedulovou bankou. Zákon o zřízení cedulové banky byl schválen již v dubnu 1920, ke vzniku Národní banky československé došlo až v roce 1926.

Guvernér nově vzniklé Národní banky československé Vilém Pospíšil ve své nástupní řeči hovořil takto: Určení měnové jednotky zlatem a směnitelnost bankovek za zlato buď přímo, nebo nepřímo, výlučné odevzdání správy měny samostatné, náležitě vybavené cedulové bance, chráněné před vlivy politickými, přesná úprava poměru mezi státem a bankou, vylučující poskytování úvěru státu bankou a soustřeďující státní vrcholkové úkony pokladní a státní operace povahy bankovní a úvěrní u banky.

Protiinflační politika a cesta ke zlaté měně

Měnová reforma byla výjimečným případem řešení problémů rozvratu měny, který typicky následuje v důsledku poválečné inflace. Zatímco jiné země prožívaly poválečnou inflaci a mnohé válečné dluhy byly umazány, prvorepublikové Československo se vydalo jinou cestu a nemuselo se později zásahy do měny bránit rozvratu peněžního systému.

Československo touto měnovou reformou nastoupilo cestu ke zlaté měně, která se měla stát zárukou stability a úspěšného budoucího vývoje. V té době ještě nikdo netušil, že se systém zlaté měny celosvětově zhroutí a opustí, že nastane velká hospodářská krize a že se mnoho uznávaných teorií zásadně změní.

Anketa

Má přijmout Česká republika euro?

23 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 1. 3. 2010 12:28