Italský dluh je na rekordním maximu – bude Itálie další krachující z jižních zemí eurozóny?

Italský dluh překonal na konci října hranici 2 bilionů eur, tedy více než 30 000 eur na hlavu včetně kojenců. Tento dluh dosahuje asi 126 % HDP, což je více, než činí průměrné zadlužení eurozóny (90 % HDP).

V poměru k hrubému domácímu produktu je Itálie druhým nejzadluženějším státem eurozóny po Řecku, které je nuceno čerpat pomoc od mezinárodních věřitelů, aby se vyhnulo bankrotu. Itálii však není možné srovnávat s Řeckem, neboť její ekonomika je zcela jiná a je zvyklá s vysokým zadlužením žít. 

V roce 1995 dosahoval podíl dluhu na HDP 120 % a do roku 2007 se jej vládě podařilo snížit na 103 %. Vlivem finanční krize však opět vyrostl na svou původní výši. Itálie, pokud nebereme v potaz úrokové náklady na státní dluh, dosahuje rozpočtového přebytku. 

I deficit rozpočtu ve výši 4,6 % HDP za rok 2011 patří k nejnižším v Evropě. Letos by se měl deficit vejít do maastrichtských tří procent. 

Pokud bychom Itálii srovnali s Francií, dojdeme k závěru, že Itálie je sice zadluženější, ale tempo nárůstu dluhu je výrazně nižší. Itálie vlastní rovněž veliký majetek tvořený množstvím nemovitostí a firem, který může prodat. Schodek běžného účtu, představující celkový příliv bohatství ze zahraničí, byl ve třetím čtvrtletí letošního roku –1,5 % HDP, což je výsledek, který je lepší než například ve Francii. 

Italský dluh rostl mezi koncem roku 2007 a 2011 z 103,3 % na 120,7 % HDP, tzn. pomaleji než francouzský dluh (z 64,2 % na 86 %) a britský dluh (z 44,2 % na 85 %). Přitom jak Británie, tak i Francie jsou brány jako bezpečné přístavy, soudě podle výnosů do splatnosti na jejich dluhopisech.  

Rovněž hospodářství země sladkého života na tom není špatně. Italská nezaměstnanost dosahuje necelé poloviny té řecké (11 % versus 25 %).

Italský problém však není pouze velké číslo v kolonce podíl dluhu k HDP. Problém je stejný jako v dalších evropských zemích: rigidní trh práce a nepříznivé prostředí pro podnikání. Itálie, ač vyspělá bohatá země, se v žebříčku zemí podle ekonomické svobody umístila až na 92. místě mezi Hondurasem a Ázerbájdžánem. Nejslabšími disciplínami byly flexibilita trhu práce a velikost státu. Italská republika přerozdělí polovinu toho, co vyprodukuje. Vyhození neproduktivního zaměstnance z práce je v Itálii tak snadné a krátké jako zámořské cesty Ameriga Vespucciho. Veliký problém je i rozdíl mezi průmyslovým severem a agrárním jihem.

Mario Monti udělal některé nepopulární kroky správným směrem. Jejich smysluplnost lze dopředu odhadnout podle hlasitosti odporu odborářů, který jejich platnosti předchází. Liberalizace taxislužeb a dalších odvětví je krokem zcela přínosným. Pozitivně hodnotím i Montiho kroky ohledně trhu práce, bohužel byly poměrně nedotažené do konce. Zvýšil se i výběr daní.

Itálie již udělala několik správných reformních kroků, je však třeba, aby se odstranily překážky v podnikání v podobě množství restriktivních zákonů a pokračovaly kroky v liberalizaci trhu práce. Potenciálním problémem by mohl být bývalý premiér Berlusconi, jehož návrat by vedl k populistickým politikám. Smutný je fakt, že Berlusconiho vláda patřila k nejstabilnějším za posledních několik let. Předtím průměrná doba premiérství nestačila ani ke konzumaci pizzy.

Odchod z eurozóny by Itálii pomohl devalvovat měnu, zvýšit tak konkurenceschopnost italských výrobků a pomoci nastartovat italskou ekonomiku. V sázce je však obrovský politický kapitál, který do něj investovali evropští politici. Itálie je ale v překvapivě dobré pozici na vyjednávání, neboť evropští představitelé budou ochotni udělat velké ústupky, které by měly dát Itálii dost času k provedení dalších potřebných reforem. Zajímavostí je, že celkový dluh domácností, firem a vlády ve výši 265 % HDP je nejnižší ze zemí G7.