Italské výnosy za bodem zvratu, hraje se o vše…

Itálie dosáhla bodu zvratu, ve kterém se hraje o všechno. Výnosy nad 7 % jsou pro třetí největší ekonomiku eurozóny dlouhodobě neudržitelné a jejich pohyb nad těmito úrovněmi je sám o sobě důvodem pro sebenaplňující se paniku.

Mezi Itálií a mnohokrát skloňovaným Řeckem je přitom fundamentální rozdíl – italský dluh je splatitelný, neboli Itálie je solventní. Již v tomto roce skončí rozpočet v primárním přebytku, který se při dalších opatřeních příští rok může vyšplhat až na 2,5 % HDP. Pokud budeme předpokládat nulový reálný růst hospodářství (nominálně cca +2 %), měly by Itálii stačit výnosy okolo 4,5–5 %, aby její dluh sám o sobě klesal.

Taková úroveň výnosů není nepředstavitelná, zvlášť pokud na trzích bude italskému dluhu dočasně trochu víc pomáhat ECB. Řecku nic takového ani náhodou nepomůže, protože jeho dluh je výrazně vyšší a k primárním přebytkům rozpočtu má ještě hodně daleko. Řecko je tak jednoznačně kandidát na řízený bankrot, zatímco bankrot Itálie by byl fatální a nesmírně drahou chybou.

Co musí evropští politici udělat, aby takové chybě zabránili? Na italské scéně je třeba co nejrychleji projednat zákon o finanční stabilitě, po kterém má odstoupit Silvio Berlusconi. Ideální by bylo, kdyby se politické strany dohodly na vládě národní jednoty se silným mandátem pro další strukturální reformy zaměřené primárně na podporu růstu. To je však scénář z říše snů. Postačí alespoň, když současný kabinet nahradí vláda vedená technokratem a ze stolu spadne riziko předčasných voleb a politické nestability.

Na evropské scéně je současně zapotřebí, aby Německo a ECB ustoupily z tvrdé linie a připravily trhy na masivnější rozjezd intervencí na dluhopisových trzích v těch zemích, které jsou solventní (Itálie, ne Řecko). ECB se například může zavázat, podobně jako Fed, v určitém období skoupit větší objem italských a španělských dluhopisů (200–300 mld. €). Výměnou za to ECB i Německo mohou dostat od ostatních členů eurozóny příslib, že se vzdají do budoucna části fiskální suverenity (rozpočty mohou být předem schvalované v Bruselu) nebo poklesnou jejich hlasovací práva v ECB. Jiné cesty z krize v tomto bodě již neexistují.

Autor je hlavním ekonomem Ea Poštovní spořitelny