Inflace bude, shodíme peníze z vrtulníku

Inflaci mohla ČNB podnítit nejenom devizovými intervencemi, ale i jinými nástroji – „mohli bychom i vyhazovat peníze z vrtulníku,“ vzkazuje českým střadatelům čelný představitel naší centrální banky.

Uvolňování kohoutků měnové politiky se stalo běžné napříč světem, vždyť když tělo pacienta potřebuje doplnit tekutiny, připojuje se ke kapačce. A tak centrální bankéři připojili finanční systémy na kapačky a věří, že podání infúzní léčby bude bezpečné a že nenastanou nepříjemné stavy po skončení léčby.

Kapačky a netradiční léčba

Recept v podobě netradiční léčby a připojení ekonomiky na kapačky navrhoval již John Keynes (1883–1946). Velká deprese třicátých let a ochoření hospodářství mělo být zažehnáno pumpováním nově tištěných peněz do ekonomiky. Ve své knize Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz Keynes s nadsázkou doporučoval zakopat láhve naplněné nově natištěnými bankovkami do starého dolu: Kdyby ministerstvo financí naplnilo staré láhve bankovkami, zakopalo je přiměřeně hluboko v opuštěných uhelných dolech, které by potom byly zasypány až k povrchu odpadky, a ponechalo by pak soukromému podnikání, aby podle dobře osvědčených zásad laissez-faire znovu tyto bankovky byly vykopány ze země, nemusela by již existovat nezaměstnanost a nepřímo by se to odrazilo pravděpodobně tak, že by se reálný důchod společnosti, jakož i její kapitálové bohatství, patrně podstatně zvýšily. Bylo by ovšem mnohem rozumnější stavět domy apod., ale brání-li tomu politické a praktické obtíže, je předcházející prostředek lepší než nic.

Nově natištěné bankovky nakonec do dolů zakopávány nebyly, řešení ekonomických neduhů tehdy rozřešilo zvýšené utrácení vlád. V politice západních států nastoupilo zvětšování státních výdajů a uplatňování strategie „zdaníme, utratíme a třeba si i půjčíme.“ Padesátá a šedesátá léta tak byla obdobím růstu, ale důvěryhodnost této keynesiánské politiky byla v sedmdesátých letech narušena nástupem doposud nepoznané stagflace – souběžného růstu nezaměstnanosti a inflace.

Boj s deflačním drakem

V roce 2002 se nad problémy zadrhnutí hospodářství zamýšlel Ben Bernanke (*1953), pozdější šéf americké centrální banky. Podle Bernankeho se v době od druhé světové války prokletím centrálních bankéřů stala inflace, tedy „neúprosný růst cen zboží a služeb“. Inflačního draka se ale většině centrálních bank průmyslových zemí podařilo zvládnout. Jenže nastoupila saň jiná, nebezpečí deflace, tedy pokles cen.

V té době už existovala japonská zkušenost, kde pokles spotřebitelských cen o 1 procento za rok mělo být spojeno s roky bolestně pomalého růstu, rostoucí nezaměstnaností a zřejmě neřešitelnými finančními problémy podniků a bank. Bernanke ale vyjádřil své přesvědčení, že šance na významnou deflaci ve Spojených státech je extrémně malá. Protože má Federální rezervní systém v roli centrální banky zodpovědnost za cenovou stabilitu, udělá vše proto, aby se hospodářství vyhnulo deflaci (podobně jako inflaci). Americká centrální banka ve spolupráci s dalšími částmi vlády (ve Spojených státech ve spolupráci s ostatními vládními agenturami) má dostatečné politické nástroje pro zajištění, že jakákoli deflace, ke které může dojít, bude mírná a krátká.

 (1) Proč by měly být nově tištěné peníze shazovány z vrtulníku? (2) Protože umožní lidem nakupovat a investovat, bude se utrácet.
(3) Proč by se mělo více utrácet? (4) Protože když budou lidé zahlceni penězi, budou se cítit bohatší a budou více utrácet.
(5) Proč by měli být zahlceni penězi? (5) Protože centrální banky jsou monopol, který to může dělat.

Zásadním problémem deflace je, že když se nominální úroková sazba sníží, skutečná úroková sazba placená dlužníky se bude rovnat očekávané míře deflace. Když si třeba někdo půjčí za nominální úrokovou sazbu ve výši nula, ve skutečnosti budou skutečné náklady na financování třeba 10 %, pokud bude spláceno v penězích, jejichž kupní síla bude o 10 procent vyšší, než u peněžních jednotek původně půjčených. V případě dostatečně silné deflace tak náklady na půjčky neúnosně rostou a kapitálové investice, jako je nákup nemovitostí, zažívají pokles. Nastupuje dluhová deflace a reálná hodnota dluhu neúprosně roste. Mnoho dlužníků se ocitá pod vodou, a jak nemohou dýchat, utopí se.

Centrální bance nikdy munice nedojde

Nulové hodnoty nominálních úrokových sazeb vyvolávají obavy z limitů konvenční měnové politiky. Za normálních podmínek je tato politika prováděna tak, že jsou stanoveny cíle pro krátkodobé úrokové sazby a tento cíl se prosazuje nákupem a prodejem cenných papírů na kapitálových trzích. Nakupuje-li emitent měny cenné papíry, dodává na trhy peníze a těch je více, úrokové sazby míří dolů (a naopak). Když jsou ale cíle pro krátkodobé nominální úrokové míry blízko nuly, centrální bance z pohledu tradičních nástrojů došla munice. Ve své přednášce v roce 2002 ale Bernanke vyslal poselství, že centrální bance rozhodně munice nedojde: Centrální banka, a to buď samostatně, nebo ve spolupráci s dalšími částmi vlády, uchová značnou pravomoc rozšířit agregátní poptávku a ekonomickou aktivitu, píše se na federalreserve.gov.

Celkové výdaje mohou být podpořeny jak měnovou, tak fiskální politikou – v souladu s plným využitím ekonomických zdrojů a nízké a stabilní inflace. Centrální banka pak může snížit nárazníkovou zónu míry inflace, tedy nesnažit se krotit inflaci, aby spadla až k nule. V případě potřeby a ohrožení finanční stability může finančním institucím poskytnout krátkodobé úvěry. Pomoci může i připravenost preventivně a agresivně snížit úrokové sazby. A když selže i toto? „Americká vláda má technologii, tzv. tiskárnu (nebo dnes její elektronický ekvivalent), která umožňuje vyrábět tolik dolarů, jak si přeje, v podstatě bez dalších nákladů,“ shrnul Bernanke. V rámci systému nekrytých peněz může odhodlaná vláda vždy „generovat vyšší výdaje, a tím i kladnou inflaci.“

Běžně se nově natištěné peníze vstřikují do ekonomiky nakupováním finančních aktiv ze strany centrální banky. Když bude centrální banka finančního majetku nakupovat více (nebo více druhů těchto aktiv), bude peněz do systému nalito více. Nákupem dlouhodobých dluhopisů lze ovlivnit dlouhodobé úrokové sazby. Dostatečné injekce peněz teoreticky mají sílu v konečném důsledku deflaci zvrátit. Dnes se to skutečně děje, ekonomické zprávy nás často informují, že významné centrální banky vyhlašují nové a další programy kvantitativního uvolňování (QE). Nově natisknuté elektronické peníze jdou výměnou za dluhopisy na bankovní účty jejich držitelů. Dodatečné peníze do finančního systému bývají také dodávány prostřednictvím termínovaných půjček komerčním bankám při nízkých úrokových sazbách.

V boji s deflací lze také použít kurzovou politiku, například lze nakupovat cizí státní dluh – což je cesta, kterou vlastně svým kurzovým závazkem zvolila Česká národní banka. Bernanke v roce 2002 všechny tyto politické nástroje shrnul a v jedné větě také zmínil, že peníze dodané do ekonomiky snížením daní jsou srovnatelné se shazováním peněz z vrtulníku, jak to kdysi popsal monetarista Milton Friedman (1912–2006). A právě tímto se Bernanke stal natolik slavným, že se stal terčem mnoha kreslených vtipů. Jeho slova byla a jsou často podávána tak, že konstatoval, že k deflaci ve Spojených státech nikdy nemůže dojít. FED prý může kdykoli začít vyhazovat dolarové bankovky z helikoptéry – dostat tím do žil ekonomiky dodatečné peníze.


ZDROJ: google.cz, výsledek vyhledávání „helicopter ben“

Vrtulníkové postupy rozdávání peněz a dopad na dnešní investice 

S myšlenkou peněz shazovaných z vrtulníků přišel Friedman, který tímto myšlenkovým experimentem vysvětloval skutečnost, že „inflace je vždy a všude peněžním jevem v tom smyslu, že je a může být vyvolána pouze rychlejším růstem množství peněz než produktu“. Kdyby vrtulník shodil z nebes velké množství peněz, je jasné, že by tyto peníze byly rychle posbírány. Množství peněz v oběhu by se zvýšilo. Co by pak následovalo, by záviselo na tom, co ekonomové nazývají rychlostí oběhu peněz. Pokud by se ti, kteří peníze nasbírali, rozhodli všechno utratit, vypukla by inflace – ceny by rostly. Pokud by se ale každý rozhodl dodatečných peněz se nezbavovat, nic by se momentálně nestalo. Rychlost oběhu peněz by poklesla a ceny by zůstaly takové, jaké byly. I když se peníze z nebes „zdají být zlatým dolem, skutečným štěstím spadlým do klína“, ve skutečnosti si ale každý pohorší, varoval Friedman. Reprezentativní jedinec zchudne, jeho rezervy budou menší a produktivní zdroje, skutečný majetek, bude nahrazen „papírovými“ peněžními zůstatky.

widgety

Mojmír Hampl (*1975), víceguvernér ČNB, se v roce 2013 v rozhovoru pro týdeník Ekonom zamýšlel nad tím, že jsme se dostali „do stavu, kdy kvůli mentálním faktorům, totální nedůvěře v budoucnost, nedůvěře ve stát, znechucení celé populace ze všeho, se sentiment tak vzdálil od fundamentu, že to začíná mít i makroekonomické dopady“. Čtenáři se tak mohli dozvědět poselství připravenosti uvolňovat měnovou politiku i v českých luzích a hájích: „Když pominu záporné úrokové sazby a kvantitativní uvolňování anglosaského typu, mohli bychom i vyhazovat peníze z vrtulníku. Udělat tohle čisté monetaristické řešení. Myslím, že naše řešení je oproti všemu zmíněnému stále v mezích konvenční měnové politiky. V této situaci je prostě nutné dát do ekonomiky více peněz.“

Douška závěrem

I když ekonomické učebnice ještě kvantitativní uvolňování (QE) neznají, tento fenomén ovlivňuje a bude ovlivňovat naše úspory a investice. Dnešní doba je jiná. I když by fundamenty říkaly, že výsledky dynamických investic nebudou nijak oslnivé, růst cen finančních aktiv říká něco jiného. Situace na trzích se stala závislou na tazích úřadů významných centrálních bank, ostatní působící vlivy jsou až na druhém místě. Soudobí investoři jsou motivováni k tomu, aby upřednostňovali dynamická aktiva, jako jsou akcie. Naopak konzervativní investice, jako jsou termínované vklady nebo dluhopisy, moc vyhlídky na nějaký ten reálný výdělek nedávají. Vidíme to dnes a denně, nad nízkými úroky dnes naříká nejeden střadatel. Zakopaný pes je právě v tom, že finanční systém je napojen na kapačky a centrální banky vpouštějí do systému další a další peníze. Snahou centrálních bank je vytvořit situaci, kdy bude výkonnost dluhopisů po dlouhé období utlumená a reálné výnosy portfolia sestávajícího z dlouhodobých vládních dluhopisů budou reálně záporné. Vypadá to, že kdo se bude bát a nepůjde s částí svých investic na akciové a jiné trhy dynamických aktiv, bude tratit. Politici, kteří dokáží ovlivnit měnovou politiku, prostě dokáží ovlivnit nejen hospodářství, ale i naše úspory a výsledky našich investic.

Anketa

Bojíte se inflace?

26 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 16. 3. 2015 13:09