Evropa na japonské stezce?

Včera německý dluhopisový trh investorům mrazivě připomenul japonskou zkušenost.

Poprvé za posledních dvacet let se německý dvouletý výnos propadl pod japonské úrovně a desetiletý výnos současně spadl na svá historická minima (1,63 %). Japonci ale na deflační dráhu nastupovali ve chvíli, kdy měli daleko více nadhodnocené akcie a právě jejich setrvalý propad tlačil dolů výnosy “bezpečných” fixně úročených instrumentů.

Můžete sice argumentovat, že v eurozóně je v tuto chvíli také řada nadhodnocených aktiv, především nemovitostí v periferních ekonomikách. To ale není plošně problém celé eurozóny. Jedná se spíše o vnitřní nerovnováhu – problém nadhodnocených cen aktiv a
mezd na periferiích eurozóny a podhodnocených aktiv a mezd v Německu.

Deflaci je tak na místě očekávat spíše na periferiích eurozóny a těžko v Německu, Holandsku a dalších přebytkových ekonomikách. I pro periferní ekonomiky ale deflace není jediným východiskem. To by se ale Německo nakonec muselo smířit s vyšší domácí inflací, zvolnit tlak na tvrdou fiskální restrikcí na periferiích a více tlačit na vyčištění finančního sektoru a strukturální reformy. Jak včera trefně připomenul MMF, na prvním místě by měla být starost o zdravé fungování finančních kanálů v periferních ekonomikách.

Pokud i relativně zdravé portugalské společnosti nejsou schopny dosáhnout ani na provozní úvěry, je někde chyba. Likviditní pomoc ECB přitom evidentně nestačí. Bez pomoci se sháněním nového kapitálu budou podle MMF banky v eurozóně  muset snížit své bilanční sumy o 2 biliony eur. Tak tvrdé odbourání finanční páky by skutečně mohlo tlačit periferie na deflační stezku.