Evropa koketuje s japonským scénářem

Včerejší slabá evropská inflace opět nastartovala debatu nad tím, zda se z eurozóny nestává druhé Japonsko, padající do deflační pasti slabého růstu a nízké inflace.

 Inflace v eurozóně zůstala v červnu na čtyřletých minimech (0,5 % y/y) a v nejbližších měsících nepůjde rychle nahoru. Až ke konci roku se pravděpodobně opatrně vyšplhá k 1 %, ale návrat k dvouprocentnímu cíli ECB zůstává dál prakticky v nedohlednu. Se slabou inflací jde bohužel ruku v ruce relativně pomalý růst ekonomiky i úvěrů – podle včerejších dat se v květnu úvěry podnikům v eurozóně smrskly o další 4 miliardy eur (-2,5 % meziročně). Bolehlav začarovaného koloběhu deflace je tak na první pohled nebezpečně blízko.  

Na rozdíl od Japonska ale eurozóna žije několika různými příběhy. I když je inflace nízká prakticky všude, nejsilnější deflační tendence jsou jednoznačně vidět tam, kde jsou domácnosti a banky nuceny odbourávat finanční páku a ruku v ruce s tím výrazně klesají mzdy. Zatímco v Německu podle prvních odhadů červnová inflace zaznamenala nárůst (+0,4 % meziměsíčně, 1 % meziročně), Itálie a Španělsko hlásí další pokles a inflaci poblíž nuly. Nejsilnější deflaci zažívá viditelně Řecko, kde ceny v květnu padaly 2%ním tempem a pravděpodobně jen tak nepřestanou. Táhnou je dolů padající mzdy, které se od začátku krize v Řecku snížily o více než 25 % a pravděpodobně ještě nenašly své dno. V Německu naopak od začátku krize mzdy vzrostly zhruba o 10 % a většina nízké inflace se zdá být buď dovezená anebo souvisí s aktuálně nízkými cenami potravin. K zhoubné deflační spirále mají Němci jednoduše hodně daleko.

I v Česku je situace veselejší. Mzdy domácností v tuto chvíli již nepadají a průmyslový export táhne ekonomiku vzhůru rychleji než v eurozóně. Inflace ale dál zůstává nebezpečně blízko nuly a nahoru půjde jen velice pomalu. I proto ČNB pravděpodobně opustí intervence až v druhé polovině příštího roku.