Džíny nebo atomová puma. Co zajistí prosperitu?

Co mají dělat diktátoři, chtějí-li se udržet u moci? Je pravda, že se lidé oblékají stále podobněji? Může existovat kapitalismus bez spoření?

Od anglického historika Nialla Fergusona česky vyšly např. knihy o první světové válce a virtuálních dějinách. Jeho nejnovější publikace, Civilizace (Argo a Dokořán 2014) se věnuje především tomu, proč Západ v posledních staletích triumfoval například nad dlouho technicky pokročilejší Čínou. Jednotlivé kapitoly už svými názvy naznačují, čím se západní civilizace odlišovala od zbytku světa: vědou, moderní medicínou, důrazem na konkurenci, důslednou ochranou vlastnictví – a také spotřebou. Na toto téma se podíváme i v následujícím článku.

Konzum a udržení moci

Právě neschopnost mnohých diktátorských režimů zajistit svým občanům podíl na konzumu představuje pro jejich „poddané“ větší zdroj nespokojenosti než absence demokracie. Spotřeba je to, co od Západu nadšeně přijímal zbytek světa, bez toho, aby se někdo musel snažit „civilizovat divochy“. Konzumní společnost je zabijácká aplikace, kterou si zbytek světa zpravidla touží zkopírovat, uvádí Ferguson doslova. Pro jiné zvláštnosti Západu to nemusí platit, vývoz demokracie přináší rozporuplné důsledky, v Africe namísto lékaři dává leckdo přednost šamanovi (to tedy trochu platí i u nás), Coca-colu však chtějí pít všichni. Sovětský svaz se měl pro svou stabilitu spíše snažit kopírovat džíny než atomovou bombu. Když chtěl Chruščov dohnat USA ve výrobě ocele nebo pěstování pšenice, stanovil si kritérium, které o ničem nevypovídá – sovětská spotřeba na obyvatele ovšem tehdy představovala pouhých 24 % té americké.

Svoboda je podle Fergusona lidmi chápána nejen ve spojení se vznešenými idejemi (např. svoboda slova, vyznání), ale možná i více jako volnost v oblékání, jídle, pití a nakupování. Průmyslová revoluce v Anglii začala především jako záležitost technických inovací v textilním průmyslu, na druhé straně tažená masovou poptávkou po levných oděvech. Zapomeňte na hádky třeba kolem muslimských šátků a závojů. V porovnání s minulostí je dnes oblékání mnohem uniformnější, a to jak mezi zeměmi, tak i v rámci jednotlivých zemí. Od 19. století, a to včetně etap vzedmutého nacionalistu, se lidé mají tendenci oblékat stále podobněji, přičemž globalizace zcela vytlačila řadu tradičních oděvů již kolem 1900.

Lidé se oblékají stále podobněji

Velký význam sehrálo rozšíření technologie šicích strojů do celého světa. Samozřejmě na šicím stroji bylo možné vyrábět i tradiční oděvy, jde o technologii v tomto ohledu neutrální, kupodivu se ale vývoj ubíral jinam – zákazníci spolu se šicími stroji začali kopírovat i západní módu. (Může nás to trochu překvapovat, protože viktoriánské oblékání s korzety nám dnes nepřijde zrovna jako vzor pohodlnosti.) Ferguson si všímá třeba i toho, jak se od 19. století postupně sbližuje vzhled vojenských uniforem.

Nejrychleji byl nový styl odívání přijat v Japonsku, které západní zvyklosti kopírovalo jako svou oficiální politiku (v podstatě si místní elity nebyly jisty, co je za náskok Západu odpovědné, tak pro jistotu přebíralo všechno, alespoň vnější fasáda; podobně postupovalo třeba po první světové válce Turecko). Japonsko se brzy stalo vedle USA a Británií také textilní velmocí a velkým vývozcem. Na přelomu 19. a 20. století většina japonských továrních dělníků pracovala právě v textilkách. Zajímavé je, jak naopak pomalu v té době probíhalo přijetí nových technologií v Číně a Indii (ta přitom byla přímo součástí britského impéria). A nakonec v této souvislosti stojí za to poznamenat, že právě vývoz textilu byl jedním z významných faktorů čínského hospodářského zázraku 80. let.

Oblečení není tím jediným produktem, který továrny chrlí jako na běžícím pásu. Ve 20.-30. letech nastoupily další kategorie masově prodávaného spotřebního zboží: kosmetika, prací prášky, rozhlasové přijímače a giganty se staly firmy podnikající ve filmovém a hudebním průmyslu. Už v roce 1930 měla většina amerických domácností auto a ledničku (pro srovnání: u prací pračky bylo tohoto poměru dosaženo v roce 1965, u klimatizace roku 1974).

Úvěry a poptávka

Po druhé světové válce poptávku dále nastartovala velká dostupnost úvěrů – tentokrát již nejen na bydlení a na podnikatelské projekty, ale už i ke koupi domácích spotřebičů. Zajímavé na tom je, že Max Weber ve svých úvahách spojoval vznik kapitalismu právě naopak se shromažďováním kapitálu, s odkládáním spotřeby ve jménu protestantského asketismu; dnes v Evropě i v USA pozorujeme něco jako kapitalismus bez spoření. Souvisí to snad s ústupem křesťanství (které mimochodem dle knihy zažívá raketový vzestup právě v Číně)?

Některé pasáže Fergusonovy knihy, vyzdvihování trhu, světového obchodu a volné konkurence, mohou znít jako óda na ekonomický liberalismus. Ferguson však současně tvrdí, že mnohé země se k prosperitě dostaly i ochranářskými opatřeními – a to jak bohatších zemí vůči chudším (Británie vůči Indii v 18. století), tak i naopak (USA vůči Británii v 19. století), též viz protekcionismus ve východní Asii. Oceňuje i vysokou cenu práce, která nutí k technologickým inovacím a současně způsobuje, že si stále více lidí může dovolit stále více zboží. Víceméně zastává keynesovskou představu o prospěšnosti veřejných výdajů, které mohou nastartovat poptávku multiplikačním efektem, a stejně tak považuje za škodlivou deflaci (kterou spoluobviňuje i ze „ztracené dekády“ v Japonsku).

Plánování je špatné

Tvrdí ovšem, pro změnu ve shodě s Hayekem, že by se státy/politici neměli pokoušet o plánování. Produktivita, investice i hospodářský růst mohou být taženy samotnou spotřebitelskou poptávkou. Odmítá války. Rozhodně podle něj není pravda, že by třeba Hitlerovo zbrojení nějak nakoplo německou předválečnou ekonomiku.

Druhá světová válka také neukončila krizi v USA, jak se někdy tvrdí, naopak západní státy se během ní začaly povážlivě podobat režimům nacistického či sovětského typu: centralizované státní aparáty, alokace zdrojů nikoliv tržním mechanismem, ale dle předem stanoveného plánu. Na konci války měli největší soupeři ve zbrani mezi pětinou až čtvrtinou veškerého obyvatelstva (i když i zde byly rozdíly, třeba většina Američanů nestála přímo ve frontových liniích). Míra militarizace a s tím i role státu nebyly zřejmě nikdy vyšší, Západ ale dokázal příslušná opatření zase zrušit.

Fergusonova kniha může samozřejmě těžko přesvědčit každého. Výhodou je, že jeho argumentace netvoří nedělitelný celek, kdy musí platit buď všechno, nebo nic. Čtenář má dost prostoru vybrat si, se kterými autorovými názory souhlasí a které teze naopak pokládá za pochybné. Na rozdíl třeba od Nešťastné války (kde Ferguson přichází s alespoň v našem prostředí s nezvyklou interpretací první světové války) je Civilizace konformnější, většina názorů bude mít asi blízko k mainstreamu.