Dvourychlostní ekonomika jako lék na euro-krizi

Evropa se stává čím dál více dvourychlostní. Nikoliv však v definici, kterou se nám snaží vnutit političtí komentátoři – neboli v tom smyslu, že v EU existují dvě skupiny zemí: jedna co se snaží rychle integrovat a druhá co nehodlá veškeré kompetence předat do Bruselu.

Dvourychlostní členění zemí EU spočívá jednoduše v tom, jak se v posledním období jednotlivým zemím daří. Do Evropy, která se pohybuje, nehledě na to co se děje ve světě, stále v před, patří nepochybně Německo, jehož míra nezaměstnanosti se dostala podle nejčerstvějších dat na nejnižší úroveň od sjednocení země. K rychlejšímu Německu pak patří všechny jeho hospodářské satelity z jeho blízkého okolí. Do stávající skupiny patří v podstatě celý jih eurozóny spolu s Maďarskem a možná i Irskem.

Již delší dobu se snažíme argumentovat, že prapůvodním problémem současné eurokrize nejsou vládní dluhy (snad s výjimkou Řecka), ale krize platební bilance, která byla dlouhodobě maskována existencí měnové unie. Má-li být přitom tato krize potlačena, pak musí dojít přesně k tomu, že se stane eurozóna dvourychlostní.

Neboli fakticky dojde k tomu, že ekonomiky s přebytkovou platební bilancí (Německo & spol.) budou zahřáty na nezdravě vysokou provozní teplotu a naopak ekonomiky s deficity platební bilance (jižní křídlo EMU) budou náležitě ochlazeny. V praxi by to mělo také makroekonomicky znamenat, že na severu měnové unie poroste inflace výrazně rychleji než na jihu, čímž by se celý systém mohl přiblížit kýženému stavu rovnováhy.

Pochopitelně, pokud vezmeme úvahu o dvourychlostní Evropě, a tím pádem i o dlouhodobě přehřívající se ekonomice Německa, za svou, pak dojdeme k poněkud nečekaném závěru, že české ekonomice (jakožto jednomu ze satelitů Německa) by se nakonec až tak špatně vést nemuselo.

Jde o natolik kacířskou myšlenku, že se jí neodvažujeme vydávat za náš hlavní ekonomický scénář. Prozatím tak zůstáváme v hlavním analytickém proudu, který včera např. reprezentoval ministr financí Kalousek kdy hlásal, že bude více méně zle. Nicméně, nedojde-li v eurozóně k velkému průšvihu, možná se kacířské úvahy o svižném růstu budou nakonec hodit.

Autor je analytikem ČSOB