Co se strane, až světem otřásne čínská nemovitostní bublina?

Od roku 1978 rostla čínská ekonomika průměrným ročním tempem 10 %, z chudé rozvojové ekonomiky se za tu dobu stala druhá největší ekonomika světa. Čínští vládní představitelé jsou dnes vítanými hosty ve všech koutech světa.

Růst za každou cenu

Poté co v roce 2007 prožil americký trh s nemovitostmi pád a svět upadl do recese, přišly čínské továrny o svého nejváženějšího zákazníka, amerického spotřebitele, který do té doby prostřednictvím své kreditní karty, protože Američané jak je známo nedisponují téměř žádnými úsporami, táhl čínský ekonomický růst.

Vlna propouštění, která nastala poté, co čínské továrny přišly o svého tradičního zákazníka, hrozila přerůst ve vlnu nepokojů. Čínským vládním představitelům tedy nezbývalo, ve snaze předejít sociálnímu pnutí, než exportně orientovanou ekonomiku začít stimulovat a zvýšit domácí poptávku, čímž se měla čínská ekonomika stát méně náchylná k dalším otřesům v globální ekonomice. Již v roce 2008 byl tedy uveden v život první konjunkturní balíček o objemu 17 % HDP, který měl za úkol „vyrobit“ tolik potřebný hospodářský růst. Povedlo se, v roce 2008 rostla čínská ekonomika tempem 8,9 % a podle oficiálních čínských statistik ekonomika dokonce dosáhla stavu plné zaměstnanosti. S přihlédnutím k výši stimulace se nejednalo o nikterak obdivuhodný výkon, úkol v podobě udržení sociálního smíru byl však splněn, a tak si vlastně ani nebylo nač stěžovat.

Ilustrační obrázek

V Číně tedy jako houby po dešti rostly nová letiště, železniční síť, dálnice, a rezidenční objekty. Nikomu snad jako by ani nevadilo, že tato infrastruktura byla a je téměř nevyužita. V tomto spočívá „hrůznost“ centrálního plánování. Vláda si totiž může dovolit prostřednictvím bank financovat projekty, které nemají téměř žádnou vidinu zisku.

V dnešních dnech je nejkřiklavějším důkazem tohoto pokřivení trh s nemovitostmi, na kterém se nyní nachází více než 64 milionů neobydlených bytů. To vše v důsledku vládní strategie přesunu venkovského obyvatelstva do měst, kdy měli čínští developeři prakticky neomezený přístup k úvěrům, a nic tedy nebránilo téměř hysterickému tempu výstavby rezidenčních i komerčních nemovitostí.

Tento plán, v rámci něhož se mělo obyvatelstvo Číny postupně přemisťovat z venkova do měst, aby tak svůj čas netrávilo na polích, ale v továrnách, měl však vážnou trhlinu. Developeři se totiž již od samého začátku soustředili na výstavbu spíše luxusnějších typů nemovitostí, které nebyly pro venkovské obyvatelstvo cenově dostupné, celou věc pak nadále značně zkomplikoval růst cen těchto nemovitostí v řádu desítek procent ročně.

Trh s nemovitostmi prakticky ovládli spekulanti, kteří věřili v jeho nekonečný růst, a kteří zde rovněž chtěli uchránit své peníze před všudypřítomnou inflací. Někteří z nich kupovali byty po desítkách, aby pak zůstaly neobydleny, čekajíce na kupce, který je ochoten zaplatit více než přemrštěnou cenu, kdy ceny nemovitostí v centru Pekingu překonaly ty v centru Tokia. Dnes tedy v Číně platí, že kdo má peníze, investuje je do nemovitostí.

Už je potřeba brzdit

Toho, že se situace na nemovitostním trhu začíná vymykat kontrole, jsou si vědomi i čínští vládní představitelé, kteří v uplynulé době hned několikrát zvýšili povinné bankovní rezervy, čímž by se měl bankovní systém stát více odolným proti poklesu cen nemovitostí. I tak však v Číně stále vyrůstají v průměru dvě nová města měsíčně, která budou jen marně hledat své obyvatele. Čínská komunistická strana má totiž proti sobě nepříjemného protivníka v podobě zástupu spekulantů, kteří ženou ceny nemovitostí výš a výš, přesvědčeni o tom, že můžou růst až do nebe. Developeři si pak na tuto výstavbu velmi rádi u čínských bank půjči, a ty jsou zatím téměř povinny jim tyto prostředky poskytnout, vždyť je stále potřeba vyrábět ekonomický růst.

Čínská verze americké nemovitostní krize

Čína má tedy svižně nakročeno k opakování situace na americkém nemovitostním trhu, který rovněž po několika letech nepřetržitého růstu zkolaboval. V čem může být čínské pokračování hrozivější a fatálnější je již výše zmíněný fakt, že čínské projekty mohou být budovány bez jakékoliv vidiny zisku. V tomto měly USA výhodu, kdy investoři, v rámci hesla „lepší pozdě nežli později“, nechali splasknout nemovitostní bublinu ještě relativně brzo.

To co prozatím činí následky splasknutí čínské nemovitostní bubliny snesitelnějšími, je skutečnost, že Číňané prozatím financovali nákupy svých nemovitostí převážně v hotovosti, a jsou tedy oproti Američanům, kteří si na ně zvesela brali hypotéky, méně náchylní k poklesu jejich cen. To samé platí, v oblasti rezidenčních objektů, pro čínské banky, pro které je situace daleko příjemnější, než kdyby musely, jako ty americké, začít odepisovat vlnu nesplácených úvěrů.

I tak je však situace na čínském nemovitostním trhu velmi vážná, a podlomení její stability by tak mohlo mít vyústit v situaci podobnou té americké z roku 2007. V čem je však čínská hrozba vážnější, je skutečnost, že by pád cen nemovitostí a následné potíže čínské ekonomiky zasáhly globální ekonomiku v době křehkého růstu, a my bychom se pak nemuseli stačit divit, co se to vlastně zase děje.