Čeho se bojí Němci, a čeho by se měli bát Američané a Britové?

Jak moc si zahrávají největší ekonomiky, když chtějí díry záplatovat bezbřehou emisí nových peněz? Německo je opatrné a ví, proč to dělá.

Zatímco americká a britská centrální banka tisknou dolary, resp. libry, jak rychle to jen jde, Evropská centrální banka zůstává v oblasti uvolněné měnové politiky velmi opatrná. Dáno je to především tím, že sjednocená Evropa nyní tančí víceméně výhradně podle německých not, a Němci mají s inflací, na rozdíl od USA či Velké Británie, opravdu velmi špatné zkušenosti, to když ve dvacátých letech tohoto století tento dobrý sluha přerostl, jak už to někdy bývá, ve špatného pána. Čtěte více: Inflace vystrkuje drápy a ohrožuje celý svět

Poté co došlo v roce 2007 ke kolapsu cen nemovitostí na americkém trhu, zamrznutí mezibankovního trhu a otřesení globálních bankovních systémů, rozhodly se vyspělé země, jak jim to jejich keynesiánské přesvědčení káže, podporovat ekonomiku masivními stimulačními balíčky. Míra zadlužení však již u některých států dosáhla úrovně, kterou již finanční trhy odmítly tolerovat, a tyto země se tak ocitly na rozcestí.

Řešení, jak z toho ven, se našla hned dvě. Další uvolněná měnová politika, kdy již státem emitované dluhopisy nekupují zahraniční investoři, ale domácí finanční instituce či přímo centrální banky, a utažená měnová politika, která velí zemím zvýšit produktivitu práce a konkurenceschopnost vyrobeného zboží či poskytovaných služeb. Druhé, méně populární řešení, si vybrala pouze sjednocená Evropa v čele s Německem a jeho špatnými zkušenostmi s inflací. Z čeho má vlastně Evropa, resp. Německo, takový strach?  Čtěte také: Co udělá inflace s vaší investicí?

Německé ponaučení

Když vypukla v roce 1914 1. světová válka, musely evropské mocnosti najít cestu k jejímu financování, a jelikož žádná z nich neměla dostatečně plnou pokladnici, nezbývalo než se vydat na finanční trhy. A tak začala éra obrovského zadlužování, kdy měly být tyto dluhy splaceny následnými válečnými reparacemi, které by Německo tržilo od poražených mocností.

Původní plán německých vládních představitelů měl však dvě trhliny, tou první byla skutečnost, že válka byla podstatně delší, než se očekávalo, a co víc, Německo nakonec stálo na straně poražených, a místo toho, aby čerpalo válečné reparace, muselo je po podepsání Versailleské smlouvy samo platit.

To už bylo ovšem v době, kdy v Německu již několik let řádila vysoká inflace, kterou nastartovalo v roce 1914 právě ono masivní zadlužování a financování válečných výdajů. Investoři, pro které byly německé státní dluhopisy nejprve vítaným a i napůl povinným doplňkem portfolia, již na trhu nebyli, smetla je inflace válečných let. Čtěte více: Jak se stanovuje inflace?

Vítězné mocnosti, vědomy si stavu zdejší ekonomiky pak Německu uložily povinnost platit válečné reparace ve zlatě či zboží, což eliminovalo riziko toho, že se Německo své povinnosti zbaví pomocí inflace. Neustálý přísun likvidity na trh, který měl německé ekonomice pomoci k hospodářskému růstu, vyústil v roce 1921 v hyperin­flaci, která nadobro uvrhla zbylé zástupce střední třídy do chudoby. Nezaměstnanost raketově vzrostla až k hranici 23 %, v době největší inflace se ceny zboží zdvojnásobovaly každých 49 hodin, zaměstnanci v soukromém sektoru začali pobírat mzdu dvakrát až třikrát denně, aby tyto peníze stačili utratit dříve, než nebudou mít žádnou hodnotu.

O poměrech v tehdejší době vypovídá i příběh, která se k ní traduje, je o podnikavci, který se rozhodl prodávat konopná lana, kterými si pak mohli jeho zákazníci svazovat balíky bankovek. Tento obchodník pak čím dál silněji pociťoval to, že si za utržené peníze může koupit čím dál tím méně konopí, ze kterého lana vázal, až mu nakonec jeho peníze stačily pouze ke koupi konopí na jeden jediný provaz, na tom se pak oběsil.

Anketa

Chráníte své peníze proti inflaci dostatečně?

Podstatně lépe na tom byli zaměstnanci ve státním sektoru, kteří si vymohli vyplácení platů prostřednictvím záloh, kupní síla těchto lidí byla tedy podstatně vyšší než kupní síla zaměstnanců v soukromém sektoru, což v zemi samozřejmě vzbuzovalo vlnu nevole.

Posledním hřebíčkem do německé rakve byl pak leden roku 1923, kdy již Německo nebylo schopno odvádět válečné reparace, a tak se představitelé Francie a Belgie rozhodli obsadit srdce jeho průmyslu a oblast bohatou na nerostné suroviny, Porúří. Poté co Německo ztratilo přístup ke svým nerostným surovinám, muselo je začít dovážet, což nebylo vzhledem k rychle se ztrácející ceně marek vůbec jednoduché. Čtěte také: Za znovusjednocení Němci stále platí

Uklidnění situace přinesl až nástup nové měny a dluhopisů vázaných na zlato, mimochodem, Německo v roce 1914, za účelem snazšího financování válečných výdajů, upustilo od zlatého standardu. V té době však již mělo Německo zaděláno na další problém, a tím byla rostoucí popularita Adolfa Hitlera, který zástupu nezaměstnaných a zbídačených Němců sliboval lepší zítřky.

A hádejte, jakou cestou toho chtěl Adolf Hitler dosáhnout.. Zvýšenými vládními výdaji! Kam se stav německých veřejných financí dostal po letech utrácení, vědí asi všichni z nás. Hitlerovi nezbývalo než začít znárodňovat židovský majetek, což byl de facto začátek 2. světové války.

Spálí se tentokrát USA s Velkou Británií?

Tato zkušenost tedy nyní velí Němcům držet stav svých veřejných financí na uzdě, a nepohrávat si se zvýšenými vládními výdaji, které výrazně nevzrostly ani během největších propadů světových ekonomik, za což také světoví představitelé Angelu Merkelovou několikrát kritizovali. Německo se v tu dobu vydalo cestou zvýšení produktivity práce. Bylo toto řešení správné? Obrázek si můžete udělat sami, když se podíváte na aktuální výkony ekonomik Velké Británie, USA a Německa, a také na stav jejich veřejných financí, samozřejmě. Čtěte více: Zbankrotují Spojené státy americké?

Možná, že kdyby měli Američané či Britové stejnou možnost spálení se o „inflační kamna“, postupovali by v dnešních dnech trochu jinak. Zatím si obě mocnosti pohrávají, byť svorně mluví o opaku, s možností splácení svých dluhů pomocí inflace. Vzhledem k tomu, že nelze určit moment, ve kterém inflace přeroste v hyperinflaci, a kdy lidé ztratí veškerou víru v nekryté peníze, měli by být představitelé těchto zemí při svých experimentech velmi opatrní.

O tom kam se vydá americká ekonomika nám napoví to, jestli se FED uvolí k dalšímu pokračování kvantitativního uvolňování, a na podobě finální dohody mezi republikány a demokraty o podobě státního rozpočtu pro nadcházející fiskální rok, kdy  demokraté, jak jim to jejich stranická příslušnost káže, chtějí ekonomiku nastartovat dalšími vládními výdaji, republikáni jsou pak spíše pro německou cestu. Čtěte také: Jak špatné jsou statistické údaje USA?

11 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 2. 7. 2011 10:38