Bumerang: Různé tváře ekonomické krize

V češtině nedávno objevil nový titul: Bumerang od ekonomického žurnalisty a bývalého makléře Michaela Lewise. Číst nebo nečíst?

Namísto recenze nebo podrobného popisu se raději pojďme podívat, co kniha přináší nového, tedy o čem se jinak běžně tolik nepíše. Ne ve všem je přirozeně třeba s autorem souhlasit a už vůbec není jasné, co z toho má člověk vyvodit pro své vlastní rozhodování.

Bumerang je kniha žurnalistická, plná rozhovorů a subjektivních dojmů z cest, složená ze střípků. Autor neprezentuje nějakou ucelenou ekonomickou teorii. Spojujícím jevem jsou ovšem gigantické prodělky, finanční kolapsy: Aby se daly peníze všemožně rozhazovat a zašantročit, musejí být ovšem nejprve k dispozici.

Předražené nemovitosti, cenné papíry a jiná aktiva musí někdo kupovat, nefungujícím státům někdo půjčovat. Bubliny a následné kolapsy jsou důsledkem levných peněz; nebo alespoň všechny popisované scénáře proběhly právě v takovém prostředí. Čtěte také: Může opět nastat hyperinflace?

Ilustrační obrázek
Autor: www.isifa.com

Ilustrační obrázek

Název knihy Bumerang bychom mohli chápat tak, že kdo s čím zachází… Opravdu, americký finanční sektor strávil do značné míry nástroj CDS (credit default swap, tj. pojištění proti neschopnosti splácet dluh – důležitý rozdíl ovšem je, že CDS se obchodovaly nezávisle na původní „věci“, asi jako kdyby si člověk chtěl u pojišťovny pojistit proti požáru cizí dům) vyvinutý na Wall Streetu – prý teprve v roce 2004, takže šlo stejně o instrument rychlý. Realitě by ovšem odpovídalo spíše přirovnání posledního ekonomického vývoje ne k bumerangu, ale k pyramidovým hrám.

Rybáři a antikoncepce

Poučení z toho všeho, když pomineme zhoubu levných peněz? Pro některé případy platí známé: Ševče, drž se svého kopyta. Národ islandských rybářů se v jedné generaci nezměnil na geniální bankéře a investory. Autor mimochodem na konci kapitoly o Islandu cituje jednoho místního obyvatele, který si z osudu země vyvodil následující poučení: příště neinvestovat prostřednictvím někoho jiného, ale založit si vlastní hedge fond.

U Irska je situace složitější a do islandského scénáře moc nezapadá. V 80.-90. letech opravdu došlo k úspěšnému přerodu zemědělského státu na ekonomiku s moderním průmyslem. Irsko nám ovšem může sloužit i jako jiný námět k zamyšlení: Lewis totiž v souvislosti s jeho hospodářským vzestupem nezmiňuje jen nízké firemní daně (všude uváděné), ale i legalizaci antikoncepce. Ano, pokles porodnosti zvýšil podíl lidí v produktivním věku, i zmenšující se populace může ekonomicky prosperovat; to je samozřejmě složitější otázka a s vlastním tématem knihy souvisí jen okrajově.

Nicméně ČR je v tomto chápání tradiční průmyslová i zemědělská země. Představy o „znalostní ekonomice založené na službách“ či „zelené postindustriální“ ekonomice by nám proto měly být podezřelé.

Komu v Evropě věřit?

Jako další lekci s nejistým poučením zde máme kreativní účetnictví. Zde knihu trochu doplňme: Zdaleka nešlo jen o Řecko, i když tam příslušné triky dosahovaly gigantických rozměrů. Účetní data jednotlivých zemí EU se nedávno prohnala Benfordovým zákonem/testem. To je z matematického hlediska zajímavé pravidlo, které popisuje frekvenci jednotlivých číslic v datech různého typu. Fakt, že data s „náhodnými“ číslicemi Benfordově statistickému pravidlu nevyhovují, se ovšem k odhalování účetních podvodů používá už dlouho. V orgánech EU ho však nikdo neznal nebo nepoužil – jaká z těchto možností je horší? Tip: Je Evropská unie novým Sovětským svazem

Nejpodezřelejší byla data předcházející přijetí eura svědčící o účetním stlačování deficitu. Obecně z toho plyne, že na oficiální statistické údaje nelze moc spoléhat a manipulace s daty jsou asi mnohem rozšířenější, než se zdá.

Jako oběť evropského sjednocování je v knize vylíčeno především Německo (a to v rozporu s tím, že anotace knihy je popisuje jako vítěze), jehož politici naivně věřili v hru podle pravidel; nenapadlo je třeba, že Evropská centrální banka bude jednat jinak, než jak předpokládaly původní smlouvy. Podobně pak dopadly německé banky a investoři i v době úvěrového boomu v USA – opět je nenapadlo, že cenné papíry, jimž renomované agentury daly právě rating AAA, mohou být již prakticky bezcenné. (Se spotřebitelskými apod. úvěry navíc německé banky neměly ani zkušenosti, protože v Německu se život na dluh nestihl dostat do módy.

Vlastně prý německé bankéře ani nenapadlo, že různé CDS deriváty jsou konstruovány často tak, aby mohli jejich tvůrci více či méně skrytě sázet proti nim.) V této souvislosti: pozice Německa se dnes asi poněkud přeceňuje, jde spíše o jednookého mezi slepými – například ani fungující průmysl/export, ani kapitál proudící do země z ohrožených periferií nestačí na vyrovnaný rozpočet.

Řecká inspirace

U Řecka v době přijetí eura došlo například také k umělému snižování inflace přímou manipulací se spotřebními koši. Pročež není tak jisté, zda se před inflací lze účinně chránit protiinflačními státními dluhopisy nebo na inflaci navázanými investičními produkty. Rizikem protiinflačních dluhopisů nemusí být jen přímo insolvence, záleží též na tom, kdo a jak příslušné číslo určuje. Vlády přitom mají k podhodnocování inflace i další důvody: předně některé výdaje (důchody apod.) se navazují na inflaci, za druhé pak nízká deklarovaná inflace umožňuje dále provozovat expanzivní měnovou politiku s tím, že „to přece nevadí“, ba naopak ekonomiku je třeba nakopnout.


Autor: SXC

Ilustrační obrázek

Mimochodem, v Řecku se (kromě krajně polovičatých a nepřesvědčivých úspor na přebujelém státním aparátu nebo snaze dělat něco s odchodem do důchodu v 50 letech apod.) vláda jako reakci na situaci rozhodla pro zvýšení DPH a daně nemovitostí. Nepřipomíná vám to ekonomické kroky současné české vlády?

Alespoň druhý záměr v Řecku naštěstí pro vlastníky zmařila nevelká funkčnost řeckých registrů nemovitostí. Lze tedy jen doufat, že až stát napadne dále hrabat do kapes i nám, bude natolik neefektivní, že již toho nebude schopen. Skeptici však jistě mají všechny důvody k předpokladu, že pravděpodobněji nastanou jiné scénáře.

Nakonec kniha ještě na příkladu Kalifornie a místních municipalit v USA upozorňuje, že riziko finančního selhání se netýká jen států jako takových, ale i menších jednotek. Je zřejmě jen otázkou času, kdy ze zámoří dorazí do Evropy i tento trend. Kdo přímo vlastní dluhopisy našich měst a v jakých koších, fondech a indexech mohou tito potenciální kostlivci ve skříni dále vybublat?

Anketa

Cítíte vy osobně ve svém životě, že je globální krize?