Blíží se období ještě aktivnější hospodářské politiky?

V poslední době je z projevů představitelů hlavních centrálních bank v čele s Fedem cítit volání po změně v uvažování ekonomů. To vyplývá i z toho, že míra inflace v USA zůstává nečekaně nízká.

Jednou z hlavních možností, jak se centrální bankéři snaží veřejnosti zprostředkovat myšlenky, jež se jim honí hlavou, jsou projevy na různých konferencích. To jsou zpravidla velmi bedlivě sledované události, neboť celkem často zazní i informace, kterými se snaží ovlivnit tržní očekávání ohledně nastavení měnové politiky v blízké budoucnosti. V poslední době je však z projevů představitelů hlavních centrálních bank v čele s Fedem cítit i jakési volání po změně v uvažování ekonomů. To vyplývá mimo jiné i z toho, že míra inflace v USA zůstává navzdory super uvolněným měnovým podmínkám (v historickém kontextu) a značnému oživení na trhu práce až nečekaně nízká (a hlavně se výrazněji nezvyšuje). Čerstvou připomínkou tohoto fenoménu budiž například včera zveřejněný zářijový pokles americké jádrové inflace.

Zřejmě nejexplicitněji vyjádřil jisté pochybnosti již v červnu šéf regionálního Fedu ze St. Louis James Bullard. “Jeho” Fed z nich totiž vyvodil praktické následky a krátkodobé ekonomické projekce nyní stanovuje v závislosti na stavu ekonomiky. Ta se nyní nenachází v recesi, ale její stav je charakterizován nízkým růstem produktivity a nízkými úrokovými sazbami. V tomto “stavu světa” proto Bullard očekává prakticky stabilní oficiální úrokové sazby v následujících letech – právě jemu patří osamělé dolní tečky ve známém “dot plotu” (http://bit.ly/2ddbqkO), ukazujícím výhled FOMC na vývoj oficiálních sazeb.

O nezvykle nízkých sazbách hovořili v posledních dnech i první žena a první muž Fedu (Yellenová a Fischer). Zatímco druhý zmíněný analyzoval spíše jejich příčiny a v závěru svého projevu tak trochu volal po aktivnější fiskální politice (jež by napomohla rychlejšímu růstu a tedy i k vyšším dlouhodobým sazbám), tak šéfka Fedu Yellenová se minulý pátek věnovala stavu makroekonomického výzkumu po krizi. Zajímavý byl přitom hlavně první bod její přednášky, ve kterém zmiňovala možné vlivy agregátní nabídky na agregátní poptávku. Jinými slovy, ekonomové budou zřejmě znovu podrobněji zkoumat možnost, zda hospodářské krize náhodou nemají permanentní vliv i na produkční potenciál ekonomiky (který se může v důsledku krize snižovat). Současný hlavní proud přitom podobnou možnost prakticky vylučuje. Hospodářské cykly představují pouhé kolísání skutečného HDP kolem (víceméně neměnného) trendového růstu, ke kterému se mají tendenci v čase vracet.

Zejména poslední bod přitom může mít zásadní implikace pro hospodářskou politiku. Kromě toho, že de facto nahrává více aktivní měnové politice (recese není radno podceňovat), tak může vytvářet i pobídky k tomu, aby zůstávala dlouhodoběji více uvolněná. Není proto asi divu, že trhy mediánové projekci sazeb v již zmíněném “dot plotu” tak úplně nevěří…