Bankovní unie: Skutečně pomůže obezřetnému řízení rizika v bankách?

Autoři plánu pro záchranný fond pro banky očekávají, že budeme podporovat v tržním prostředí nefunkční subjekty a dotovat neefektivní bankovní sektor.

Vytvoření bankovní unie ve svém důsledku znamená přesunutí rozhodujících regulatorních pravomocí a aktivit z národních bankovních regulátorů na Evropskou centrální banku. Národní regulátoři by pak připravovali implementaci rozhodnutí ECB. Podle současného návrhu by vstup do bankovní unie měl být povinný pro všechny členy eurozóny, nečlenové eurozóny by se k bankovní unii mohli připojit dobrovolně. 

Nejvýznamnější částí připravovaného návrhu je vytvoření společného záchranného fondu pro banky. Do něj by přispívaly všechny banky eurozóny a v případě potřeby by z něj v případě problémů čerpaly. Objem finančních prostředků v tomto fondu má být 500 mld. eur, tj. tento záchranný fond by stačil na plnou rekapitalizaci více než devíti bank velikosti Société Générale (vlastní kapitál 52,883 mil. Eur). Od takového opatření de facto autoři očekávají, že budeme podporovat v tržním prostředí nefunkční subjekty, a dotovat tak neefektivní bankovní sektor. Uměle tím omezíme samočistící funkci trhu. Tento trend vytvářet záchranné fondy je tak trochu v rozporu s důrazem na kvalitní risk management, který bankovní sektor v posledních letech používá jako zaklínadlo. Pokud vlastníci vědí, že v případě nevhodného řízení banky je pod nimi ještě záchranná síť v podobě záchranného fondu, jejich podnikání může být doprovázeno menším množstvím obezřetnosti, než je nutné. Konzervativně spravované banky pak budou v nevýhodě oproti bankám s rizikovějším profilem. 

Posílení pravomocí ECB spočívá také ve stanovení výše kapitálové přiměřenosti i dohledu nad ní a udělováním bankovních licencí. ECB by rovněž měla nastavovat výši sezónních kapitálových polštářů. Zde může dojít v rámci eurozóny ke komplikacím. Pochybuji totiž, že by se hospodářské cykly v rámci eurozóny zcela synchronizovaly a měly stejnou potřebu kapitálové přiměřenosti bank. Třetím zásadním opatřením bankovní unie je společné pojištění vkladů. Kdyby náhodou například zkrachovala Banca Ladrón ve Španělsku, museli by se na náhradě vkladů podílet např. akcionáři či střadatelé Himmelherrgotbank v Německu. Kritici pojištění vkladů poukazují na morální hazard. To znamená, že by lidé nebrali v potaz stabilitu banky při ukládání depozit a vkládali do nestabilních bank větší objemy finančních prostředků. 

Společnou bankovní regulaci mají evropské banky skrze EBA již od roku 2011. Nyní se snaha centralizovat bankovní regulace posílila, zvláště pak po obrovském vynaložení peněz vládami z jádra eurozóny, aby sanovaly Řecko, a tím zachránily své vlastní banky. Pumpováním peněz věřitelům Řecka pak dávají evropské orgány najevo, že v případě ztrát z nerozumných investic budou opět dlužníky sanovat, což podporuje takový risk management, který bude po formální stránce sice v pořádku, ale bude zcela odtržen od reality. Řecko sice mělo před krachem (nazývejme věci pravými jmény) velmi silný rating, nicméně vykazovalo neustálé deficity běžného účtu a nedostatečný výběr daní na správu tak velkého státního sektoru.

Prozatím se schválení bankovní unie odkládá. Chybí totiž širší konsenzus v rámci Evropské unie. Německo by preferovalo silnější dohled pouze nad velkými bankami, jejichž případný pád by mohl přinést podobný chaos na finančních trzích jako pád Lehman Brothers. Společně s Rakouskem mají totiž tradičně mnoho malých peněžních ústavů. Není zcela jisté, jak ECB zvládne dohlížet na více než 6000 peněžních ústavů eurozóny. Švédsko a Velká Británie pak nechtějí, aby jejich centrální banky, prosazující vlastní měnovou politiku, musely skákat, jak ECB píská. Naopak velkým příznivcem co nejprovázanější bankovní regulace a pojištění vkladů je Španělsko, jehož bankovní sektor v současné době zápasí s vysokou mírou problémových půjček. Načasování tak mírně zavání účelovostí než skutečnou snahou o stabilizaci evropského bankovnictví.

Podívejme se na argumenty pro a proti ratifikaci tohoto zajímavého legislativního kousku. Nejčastější argument, který jsem si přečetl v internetových diskuzích, je možnost „vysátí" banky její matkou. České banky posílají svým zahraničním matkám ročně dividendy ve výši desítek miliard korun. Za rok 2008 poslala ČSOB své belgické matce, bojující s nedostatkem kapitálu, 17 miliard korun, což je zatím rekordní dividenda. České banky jsou stabilní a velmi dobře vydělávající. Domnívám se, že zahraniční matky by jednaly iracionálně, pokud by se snažily vysát své české dceřiné společnosti. Zařízly by si tím totiž slepici snášející zlaté vejce. Vždyť dvě třetiny zisku Erste group vytváří Česká spořitelna. ČSOB pak tvoří téměř polovinu zisku KBC. 

Země se zdravým bankovním sektorem přistupují k návrhu opatrně, vstup do bankovní unie by na ně mohl mít spíše negativní dopad. V důsledku toho může být povinnost vstupu do bankovní unie pro členy eurozóny jednou z brzd hlubší evropské integrace.

Nejsilnějším argumentem tvůrců bankovní unie je stabilizace bankovního sektoru skrze lepší dohled. Standardizace řízení rizik již proběhla implementací směrnic Basilejského výboru. Otázka je tedy takováto: dokáže ECB dohlížet na banky z Frankfurtu lépe než národní regulátoři? Já se domnívám, že nikoliv.